Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Adély:
Vážený pane Hausmanne, prosím, poraďte mi, jak mám komunikovat se svým bývalým partnerem. Já s ním bohužel v kontaktu být musím, neboť mi dluží peníze. A to je ten kámen úrazu. Strašně mě vyčerpává být milá ve chvíli, kdy bych mu nejradši řekla z plných plic, co si o něm myslím. Ale jsem v pasti. Vím, že jsem před třemi lety byla hloupá, zamilovaná, bohužel do nepoctivého chlapa, a teď za to pykám. On byl tak důvěryhodný, tak hodný, tak to se mnou uměl, že jsem mu skočila na dvě pomoci s ručením půjček.
A dlouho je i splácel, ale po dvou letech to přestalo a já byla v průšvihu. Samozřejmě jsem se s ním rozešla (prosil, ať to nedělám, že se změní), ale musela jsem splácet za něho, což je i současná situace, kterou už nechci. A tak bych od Vás moc chtěla poradit, na co by jako chlap mohl slyšet, aby chtěl svůj závazek splatit. Jak na něho zapůsobit, co mu říct…? A prosím, neříkejte mi, že za hloupost se musí platit, to já bohužel moc dobře vím, ale přesto bych to chtěla změnit. Když jsem nad svojí situací přemýšlela, říkala jsem si, že by mohla pomoci i jiným ženám, které jsou v podobné situaci. Třeba maminkám, které nedostávají výživné. Děkuji Vám moc, Adéla.
Vážená slečno Adélo,
Vašim slovům velmi dobře rozumím, neboť jsem podobný příběh prožil také – naštěstí v explicitnější formě krádeže, takže jsem našel zastání na policii. Ovšem obere-li žena muže, je to tak nějak s přírodou po srsti, muž se má (z ženina pohledu) za sex postarat, a když se nepostará po dobrém, tak po zlém… I pro chlapa je nakonec lepší přijít o pár tisícovek ze šuplete než u rozvodu o barák a děti. Ale obere-li muž ženu, už to tak normálně nezní – ani nám, ubohým mužům.
Jakékoliv handrkování se zloději a podvodníky nikam nevede. Oni nemají slitování s osudem podvedeného, zbytečné je být k nim laskavý a vlídný, zbytečné jim dokazovat, do jakých problémů Vás uvrhli, co všechno člověk musel oželet, oplakat, opustit… Jsou to zvířata hledající ve stádu slabý kus. Jejich myšlení je stejné jako u surovců trápících svou oběť. Ta si naivně myslí, že když bude hodná, nebude se bránit, ba dokonce bude projevovat bolest a zoufalství, mučitel na ni bude hodnější. To je ale zásadní omyl! Násilník mě „zmasí“ úplně stejně, ať mu v sebeobraně vyrazím zuby a vypíchnu oko, nebo poslušně připažím a nebudu dělat potíže. Jako ty hyeny, co rvou buvola…
A tak je to i se zloději, včetně toho Vašeho. Okradou slepce i vozíčkáře bez jediné výčitky svědomí. Jediné, čemu rozumí, je síla a strach z možné odplaty. To ve slušné společnosti pro nás slabé obstarávají legislativně-mocenské složky státu. Ty ale nedokáží postihnout úplně všechny fauly člověčí, čímž dochází k případům, kdy si musíte pomoct sama.
Především by z Vás měl jít strach, nikoliv laskavost. Třeba mu nalžete, že máte (za nového přítele?) schopného právníka či policistu, který se Vašeho případu ujímá. Zkuste ho pomluvit v práci, u rodičů a známých, zkuste si vymyslet někoho mocného z Vaší přízně, koho by se mohl zaleknout. Ona tahle sorta má sice hroší kůži a je naprosto splachovací, ale bez nějaké ráznější protiakce jsou peníze v tahu definitivně. Pohádky o chlebu proti kamení či o lásce a odpuštění zní uším gaunerů jako rajská hudba.
Vím, je to cesta složitá, obtížná, na dlouhé lokte, někdy na hranici zákona. Čekat a mile se přetvařovat je snadnější, ale přesně na to ti grázlové spoléhají. Jak to zpíval (téměř znovu umlčený) Karel Kryl: „Ave, to značí palec směrem k hlíně, za ruce v klíně“.
Zdánlivě neřešitelné spory může pomoct rozseknout mediátor. Takhle dopadl třeba příběh dvou kamarádek, které měly společnou firmu a naprosto rozdílné představy o její budoucnosti.
