Článek
Do e-mailové schránky jaktovidichlap@firma.seznam.cz tentokrát přišel tento dotaz: Kateřina, 34 let: „Dobrý den, pane Hausmanne, chtěla bych vás poprosit o radu, jak mám vysvětlit manželovi, že ranní sex fakt nemusím? Mám sex ráda, spíme spolu tak pětkrát v týdnu, ale fakt ho nemusím po ránu. Manžel mě budí ještě před zvoněním budíku, skoro vždy mu vyhovím, protože moc neumím říkat ne, já se ale necítím dobře. Já bych raději, aby občas byla nějaká romantika, večeře, posezení, ale tyhle ranní rychlovky mě nebaví. Čeká mě pak kolotoč s dětmi, nehledě na to, že každá minuta na spaní, kdy mě děti nechají, je prostě dobrá. Proč muži tak strašně chtějí po ránu???“
Vážená paní Kateřino, vašemu dotazu velmi dobře rozumím, protože sám bych také vyměnil každou minutu spánku po ránu úplně za všechno – i za sex. Nejde totiž jen o tu čtvrthodinku spánku, ve hře je zkažený celý den kvůli tomu, že se člověk nedostatečně vyspal. U povolání, jako třeba řidič, se tím zvyšuje riziko jeho úmrtí, u řidiče autobusu jsou zvýšeně ohroženi i pasažéři…
Tím vám zároveň vyvracím vaši jízlivou (a málo obecně opodstatněnou) otázku „Proč muži tak strašně chtějí po ránu?“
Váš manžel porušuje dvě (možná dokonce tři) základní pravidla soužití – a měl by se to dovědět. Pravidlo první: Spící člověk je posvátný. (Pokud nehoří). Mistrně to zdůvodňuje Chytrá horákyně B. Němcové v zodpovídání otázky „Co je na světě nejsladší“.
Druhé pravidlo, které váš manžel porušuje, je to Plzákovské: „Před každou tělesností se musím ne jednou, ale dvakrát ubezpečit, že ten druhý má na to také náladu“. Tudy by mohla vést cesta k nápravě. Dejte svou nechuť více najevo – třeba „mrtvolným“ prožitkem. O to milostněji se však tvařte při všech ostatních objetích v jinou denní dobu.
Pokud to manželovi nedojde nebo nechce dojít, porušuje i třetí pravidlo soužití: „ Jak tě to může bavit, když mně je to protivné?“ Ale třeba to ani váš manžel neví, třeba si myslí, jak jste ráda, že je takový jura a tak krásně vás budí! Nemějte strach ho z tohoto omylu vyvést. Je to menší zlo než ho přitom nechat.
Ani ta slavná ranní erekce neopravňuje nikoho k buzení sladce spící partnerky. Podle stejné logiky by se pak směla vzbudit i kvůli tomu, že mám hlad (ať jde udělat snídani), že je mi zima (ať jde přiložit do kamen) atd. To by se smělo ve vztahu pán-služka. Tím se dostávám k vaší větě: „Vyhovím, protože moc neumím říkat ne“. Služka by místo „neumím“ řekla „nemůžu“, což je prakticky (v mnoha jazycích doslova) to samé.
Váš příklad krásně ilustruje, jak neschopnost dát najevo, co se mi nechce, a strach si o tom promluvit, napáchá daleko větší paseku, než by byly nepříjemnosti z takové rozmluvy. Ty by byly totiž jednorázové a měly by racionální podstatu. Ovšem tím, že v sobě něco dlouhodobě dusíte, akorát akumulujete averzi k partnerovi, která pak úplně nečekaně a opakovaně vyvře při nějaké jinak běžné situaci a vznikne iracionální hádka, aniž by kdo ze zúčastněných věděl proč. A to už je zhoubné.
