Článek
Naše čtenářka napsala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Vážený pane Hausmanne, ráda bych znala váš názor. Můj bratr (35) je ženatý devět let, mají s manželkou (35) dvě děti (5 a 2 roky). On chodí do práce, ona je na mateřské, mám ale takový pocit, že doma nedělá absolutně nic. Chodí k nim paní na úklid, nakupuje bratr, děti krmí bratr, do školky vodí staršího také on. Švagrová je nespolehlivá, chaotická a nesmírně sobecká. Děti posadí k televizi a tečka. Dělá jen to, co ji baví. Jít na zumbu může, ale na to, aby uklidila v kuchyni, je unavená – a on jí to ,žere`.
Zmanipulovala ho tak, že je přesvědčený, že ona je chudinka, která si potřebuje odpočinout, a on jí musí se vším pomoct. Nemám nic proti tomu, aby se muž zapojil do starosti o domácnost a o děti, ale ona ho nenechá odpočinout ani o víkendu. To má bratr noční službu s dětmi. Kdykoli ji a bratra vidím, je ona odpočatá, rozesmátá, veselá, on je jak zombie. Přestal už chodit na sport, protože mu to neustále předhazovala. S kamarády (výlučně jiné rodiny) podnikají jen to, co ona vymyslí. V posteli ho drží zkrátka, protože je přece unavená.
Máme společného známého, který má doma podobné nadělení. U něj to bratr vidí a kritizuje, ale sám u sebe nikoli. Švagrovou omlouvá (nejspíš hlavně sám před sebou), dál jí poslušně otročí. Ani netuší, že si ho tak ochočila. U nich doma je až na posledním místě. Jeden příklad za všechny – večeři dostanou děti, přitom se nají švagrová, zatímco bratr krmí. V lepším případě dostane nakonec něco i bratr, v horším případě si musí jídlo udělat sám. Když loni zkolaboval a tři dny spal (diagnóza chronické vyčerpání), odjela švagrová s dětmi ke svým rodičům, místo aby se o něj postarala. A on, sotva se zmátořil, tohle varování naprosto ignoruje a jede dál ve stejném tempu.
Neodejde od ní, protože visí na dětech a ona to moc dobře ví. Nikdy jsem mu nic neříkala, protože se s ním nechci rozhádat. Náznaky, že jejich podíly na chodu domácnosti jsou, jemně řečeno, nevyrovnané, odmítá. Je hrozně těžké se na to dívat, ale hlavně, když takhle bude pokračovat, budou se dít horší věci. Prosím, napadá vás něco, co bych mohla udělat, aby se vzpamatoval? Nebo spíš aby se vzpamatovala ona a začala fungovat? Děkuji.“
V každém vztahu by měla fungovat rovnováha...Foto: adriaticfoto, Shutterstock.com
Vážená paní, váš dotaz je klasický dokument toho, že ženské záporné vlastnosti vidí teprve jiná žena…
Nahráváte mi v názoru, který jsem všude hlásal již mnohokrát pod hesly: „Dnešní muž – genetický potomek pradobráků“, „Muž – evolučně vyšlechtěný starač“ či „Muž – z těch dvou ten postradatelný“. Rád krátce vysvětlím.
S výjimkou několika posledních staletí se lidstvo, jako veškerá příroda nezatížená sociálními projekty, po statisíce let vyvíjelo podle zákona: „Do další generace se snáze dostanou ty geny, které se té předchozí generaci osvědčily“. Dnešní muži a ženy jsou bezděčnými nositeli genů, které se osvědčovaly stovkám generací kdesi v paleolitu. Ženě (a jejímu potomstvu) se osvědčila hubatost, věčná nespokojenost, náladovost a kupčení se sexem – přinutila tak muže k vyšším otáčkám. Muž pro rozkvět svého potomstva nejlépe udělal (kromě nevěrnictví), když se pro rodinu obětoval – v boji, při lovu, při nebezpečných pracovních úkonech; když si uvědomil, že on je postradatelný, na něm nezáleží, on může trpět, hladovět i zhynout – hlavně když se jí (ani jejím dětem) nic nestane; když pořád dokola uvěřoval ženiným nářkům a stížnostem a pokaždé zatnul zuby a šel je vyplnit… Ten, který si řekl něco ve smyslu: „Kašlu na ty její kecy, já mám také právo na svůj klid“, ten přivedl svou rodinu do selekční nevýhody. Když šel (z evolučního hlediska před chvílí) ke dnu Titanic, bylo již lidstvo dávno geneticky vyšlechtěné. Proto se žádný inženýr, profesor, virtuos, miliardář, důstojník ani obyčejný fachman nedivil, že musí své místo v záchranném člunu přenechat tetce důchodkyni…
Dokud tento úděl zasahoval jen cizí muže, nedivila jste se ani vy. Ale ouha – stalo se to bratrovi! Jaká nespravedlnost! Hausmanne, nemohl bys urychleně obrátit koloběh světa?
Zkuste si hypoteticky představit, že mohl. A až byste spolu s miliony dalších žen umírala pod kulometnou palbou na válečné frontě, přivázána ke stěžni korábu byla bičována důtkami nebo po rozvodovém soudu odcházela z domova s igelitkou a bez dětí, proklela byste svůj nápad změnit svět.
„Evoluci je utrpení muže, který splnil svoji úlohu, úplně ukradené“. (Dr. Bakalář). Ale nejen evoluci. Úplně všem – což je vlastně to samé. Muži škodolibě přihlížejí, jak se jejich potenciální konkurent odepisuje sám, ženy v čele s feministkami nadšeně tleskají.
Pod křížem na Golgotě pláčete opět sama. Možná si tam vedle vás klekne jeho matka. Jiný už nikdo.
