Jak se žije v zahraničí? Za láskou z Brna do Varšavy!

Veronika, nyní už paní Choińska, se narodila a žila v Brně. S rodiči často cestovala po republice i do zahraničí a vzpomíná na oblíbené heslo, které razili: „Všude dobře, tak co doma.” Ukázalo se, že to byla ideální příprava na chvíli, kdy vyrazí s kufrem k nádraží, aby se odstěhovala za svým milým do Polska. Na co v takovou chvíli myslíte, jak se učíte nové řeči v novém prostředí – a jací vlastně jsou Poláci? I o tom jsme si s Veronikou povídali.

Říkala jste, že jste byli cestovatelská rodina. Pamatujete si, kdy a kam jste poprvé vyrazila sama?

Cestovali jsme s rodiči opravdu často, ale sama jsem poprvé vyrazila v sedmnácti do Berlína, protože se mi zdálo, že tempo výuky němčiny ve škole je na mě moc pomalé. Líbilo se mi dívat se na Českou republiku zvenčí, takže jsem se začala hlásit na zahraniční stáže – nejprve to byla Vídeň a centrála cestovního ruchu, pak možnost nahlédnout pod pokličku zahraničního rozvoje v Evropském parlamentu v Bruselu. Později na vysoké škole jsem ještě vycestovala na univerzitu do Francie a do Řecka.

A Řecko pro vás bylo osudové…

Ano, tam jsem se – na posledním studijním pobytu v rámci vysoké – poznala s přítelem, dnes už manželem. Já Češka, on Polák.

Co vás přesvědčilo o o tom, že jste se za ním přestěhovala do Polska?

Když jsme se rozhodli, že spolu budeme žít, rozmýšleli jsme kde. Věděli jsme, že by to mělo být tam, kde má alespoň jeden z nás rodinu a přátele, takže na výběr bylo jen Brno a Varšava. Definitivně rozhodly pracovní možnosti – těch bylo ve Varšavě víc. Jazyk jsem v tu chvíli neřešila, mluvím plynně anglicky a německy, polštinu jsem plánovala učit se „za běhu”.

Jak proběhlo stěhování? Říkala jste, že jste měla jedno zavazadlo.

Koupila jsem ten největší kufr, jaký v obchodě měli, a do něj jsem jako správná holka natlačila skoro celou skříň. Do Varšavy jsem jela z Brna vlakem a doteď jsem vděčná všem pánům, kteří mi tehdy s asi čtyřicetikilovým kufrem po cestě pomohli.

Polsko je náš soused, jistě jste tam před stěhováním i několikrát byla. Jak jiné to ale bylo, když jste tam dorazila „domů”?

V Polsku jsem nikdy předtím nebyla! Varšavu jsem poprvé viděla ve chvíli, kdy jsem vyšla z nádraží. Asi nikdy nezapomenu, jak se přede mnou otevřela obrovská moderní metropole s mrakodrapy a širokými ulicemi – na chvíli jsem oněměla úžasem. Jediné, co jsem ze začátku vnímala hůř, byl hluk. Přece jen jsem byla zvyklá na relativní ticho a náš první byt – pronajatou garsonku 36 m² – jsme měli v centru Varšavy.

Jak to bylo s polštinou? Mluvíte plynně anglicky a německy, učila jste se dopředu i polsky?

Polštinu bych dala, co do srozumitelnosti, hned za slovenštinu. Pokud ji máte naposlouchanou a daná osoba mluví pomalu, máte šanci alespoň kontextu porozumět. Je to ale zrádné, protože spoustu slov zní stejně, ale mají zcela jiný význam. Tak jsem se ze začátku na návštěvě u partnerových rodičů dožadovala u snídaně „čerstvého pečiva”, což ale v polštině znamená „staré pečivo”.

S manželem jsme od začátku mluvili hlavně anglicky. Chtěla jsem se ale naučit i polštinu, takže jsem začala se samovýukou a po všech v okolí jsem požadovala, aby na mě mluvili už jen polsky. Byly to galeje, ale po půlroce už jsem byla schopna říct plus minus vše, co jsem potřebovala – a to mluvím opravdu hodně... Pak se mi ale naskytla příležitost pracovat v public relations, kde jsem potřebovala polštinu na vysoké úrovni, takže jsem se dodatečně přihlásila i do jazykového kurzu.

Kde a jak jste navazovala kontakty a přátelství jen se základy jazyka?

V práci, na cvičení, s kamarády partnera... Když dobře hledáte, vždycky najdete. Určitě je to ale těžší než navazování kontaktů v rodném jazyce – kdo by taky chtěl jít na kávu s holkou, které jedna věta v polštině zabere několik minut, že? Obecně ale vždy vyhrává pozitivní přístup k životu, úsměv na rtech a už samotná snaha porozumět druhým.

Jedna věc je říct si v obchodě o chleba, ale jaké to je ve vztahu, kdy chcete vyznat lásku nebo se pohádat v cizím jazyce?

S partnerem jsme mluvili anglicky, ale máte pravdu, že ve vztahu potřebujete vyjádřit emoce, pocity – tam se hodilo, že jsme oba Slované a občas jsme si dopomáhali českými či polskými výrazy. Stávalo se, že jsme mluvili třemi jazyky naráz.

Když porovnáte nás a Poláky, v čem jsme si podobní a v čem rozdílní?

Polská kultura je velice podobná české, s obdobnými zvyklostmi, názory i tradicemi. Krom jazyka tak často nepoznáte, že jste v zahraničí. Charakterem mi Poláci přijdou více expresivnější než Češi. Při přivítání nechybí polibek na obě tváře, dlouho a rádi hovoří, často se scházejí s přáteli a rodinou, jsou velice pohostinní a milují dobrou zábavu. Například na polských svatbách sedíte jen v době, kdy jíte, jinak se tančí až do bílého rána. Ale náš specifický sarkastický smysl pro humor jsem ještě neviděla u žádného jiného národa.

Co se vám v Polsku opravdu líbí?

Je to země se spoustou krásných míst vhodných na dovolenou. Přijde mi škoda, že jsme sousedé a moc se nenavštěvujeme. Přitom severní města, jako jsou Gdaňsk, Malbork, Toruň, nebo celé Mazury s nádhernými jezery jsou jedny z nejhezčích míst, kde jsem kdy byla. Co mi tu také přijde moc fajn, je digitalizace – kartou si tu koupíte i párek v rohlíku v nejmenší budce. Hotovost už s sebou vůbec nenosím a na úřady chodím jen minimálně – většina aktivit lze vyřídit on-line.

Takže jste neuvažovala o návratu zpátky do Česka?

Aktuálně ne. Ve Varšavě se nám žije dobře a do Brna to není až tak daleko, takže se v pohodě můžeme s rodinou či přáteli v Česku navštěvovat.

Řekla jste, že vás na cestování bavilo vidět Česko zvenčí. Jak ho vidíte teď, když „venku“ žijete dlouhodobě?

Asi jednou za čtvrt roku sem přijedu – ať soukromě, nebo pracovně – a vždycky mě to dojme. Přece jen je to země, kde jsem se narodila a mám tu rodinu a spoustu kamarádů. Čas, který v Česku trávím, se proto snažím využít na maximum – setkávám se s rodinou, tu a tam vyskočím s kamarády na dobré české pivo či do nějakého nového brněnského bistra... Samozřejmě si všímám i negativních věcí, ale ty jsou všude. Když pak přemýšlím, jestli se nevrátit zpět, říkám si, že není důležité kde, ale s kým jste.

Přivedlo vás Veroničino vyprávění k rozhodnutí se do Polska podívat? Než vyrazíte, můžete ochutnat pirožky jako od polské babičky – naučte se je krok za krokem. Anebo ochutnáte chloubu tradiční polské kuchyně bigos?