Článek
Je to bolest, kterou si lze jen těžko představit. „V rodičích, kteří přišli o dítě, se mísí pocity absolutní beznaděje, zoufalství, nicoty. Přijde totální černota, deprese, úzkost a často i pocity, že jako rodiče selhali,“ popisuje psychoterapeutka Lucie Horníková.
Zapomenout nelze
Říká se, že čas všechno zahojí, ale v tomto případě to bohužel neplatí. „Takovou ztrátu nelze zapomenout. Čas a okolí může hodně pomoci, ale bolest jen otupí a rodiče jsou schopni jít dál. Rána se sice zahojí, ale jizva zůstává navždy,“ potvrzuje Lucie Horníková.
Nejdůležitější je nezůstat na bolest sám. „Ideální je obrátit se i na terapeuta. Rodiče totiž mohou mít obavu, aby svými pocity okolí nezatěžovali a hrozí, že vše budou držet v sobě, nezpracují to a neustále je to bude negativně ovlivňovat,“ dodává psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.
Prázdnota, beznaděj, deprese a totální černota. Dítě navždy odešlo...Foto: isifa
Každý to zvládá jinak
Možností, jak se pokusit s bolestí vyrovnat, je mnoho. „Je to závislé na tom, jakou lidé zastávají životní filosofii. Třeba věřící to obvykle berou tak, že dítě odešlo do nebe a že jde o Boží záměr. Ale nevylučuje se, že budou na Boha naštvaní. Někdo se zase domnívá, že není dobré se příliš ohlížet, je potřeba zavřít dveře a jít dál. Ti si často rychle pořídí další dítě,“ vyjmenovává Anita Michajluková.
Podle ní ale také existují lidé, kteří si myslí, že nic se neděje náhodou, vše má své příčiny. „Ti pak hledají důvody, proč dítě zemřelo, jestli třeba není na vině nějaké nefunkční nastavení v rodinných vzorcích, které se může projevit psychosomaticky, tedy nějakou nemocí. Samozřejmě to neznamená, že oni jsou vinni smrtí dítěte. Ale vědomí, že mohou něco změnit, jim může pomoci,“ tvrdí Anita Michajluková.
Když (ne)přijdou další děti
Nejčastěji pak rodiče reagují na smrt dítěte následovně.
- Další dítě nechtějí – bojí se, že by o ně mohli zase přijít a že další takovou ztrátu by už neunesli
- Rychle si pořídí nové dítě – „To může pomoci, ale miminko by nemělo být lékem, je potřeba si uvědomit, že v něm nesmějí rodiče zobrazovat to zemřelé dítě, tohle je na světě samo za sebe, je novou osobností,“ varuje Lucie Horníková.
Bohužel se stává, že vztah s dalším dítětem bývá problematický. Jedním nešvarem je, že rodiče často tuto ratolest berou jako náhradu. Nebo se pro ně dítě stane pokladem, o něhož se chorobně bojí. „Je to logické, už nechtějí podobnou tragédii zažít, ale vlastně jen pořád hledají odpověď na to, proč jejich první dítě zemřelo. A neustálé hlídání a kontrola nic nevyřeší. Takto jen vychovají úzkostné dítě, které naopak přijme jejich strach o život a ze života, zvykne si na přílišnou ochranu, nenaučí se spoléhat samo na sebe, a tím se paradoxně zvyšuje riziko, že se mu skutečně něco stane,“ dodává Anita Michajluková.
Máte s takovou tragédií zkušenost? Jak jste se s ní vyrovnali vy?
