Článek
Dny mezi svátky plynou jeden jako druhý, člověk ani neví, jestli je pondělí nebo středa. Zvlášť tenkrát. Televize nebyla a noviny si babička nekupovala. Rozhodla se zpříjemnit si čekání na konec roku návštěvou biografu. Den před vytouženým silvestrem se vypravila do kina Zdar, kam pravidelně chodívaly „s holkama" za dvě koruny do první řady na zamilované filmy. Když se dvojice na plátně líbala, staré dámy pohoršeně mlaskaly. Za padesátník si dopřávaly eskymo, které v bedně plné kouřícího suchého ledu roznášel biletář.
Tentokrát ale bylo všechno jinak. Především k babiččině údivu do kina nedorazily ostatní „holky". A navíc se v sálku sešli všeho všudy tři diváci. Ani eskymo se nekonalo. Film taky za moc nestál, a tak se babička rozmrzelá vrátila domů a rovnou do peřin, aby byla na ten druhý den fit.
Ráno otevřela stařičký přístroj v očekávání bujarého veselí. Uvítala ji Dvořákova Novosvětská. Znejistěla. Pak si vyslechla zpravodajství o závazcích, které pracující uzavřeli na počest dalšího roku pětiletky... Zavřela rádio a rozplakala se. „I toho silvestra nám už komunisti sebrali," štkala až do oběda. V poledne zazvonili dcera, zeť a vnučka (tedy já). Byli jsme pozváni na novoroční oběd. „Máte přece přijít až zítra," obořila se na nás babička. „Dneska pro vás nic nemám." Teprve potom se vše vysvětlilo a ke svátečnímu obědu jsme si otevřeli konzervu.
Babička nežila na žádné samotě, ale v celkem noblesní pražské čtvrti Podolí. Z dnešního pohledu se nezdá možné, že by člověk mohl silvestrovské veselí přehlédnout, už jen pro zcela příznačnou atmosféru v ulicích. Ale byla to opravdu jiná doba. Žádná výzdoba, žádné rachejtle. Šedivé dny, šedivé město, šedivé oslavy v samotě čtyř stěn.
Při přípitku si letos vzpomenu i na babičku. Neboj, babí, dnes je silvestr nepřehlédnutelný a slavíme ho, jak se patří!
