Jak přišel Bivoj skrze svaly k manželce

Bivoj, to byl jeden z nejvýznamnějších hrdinů české historie. Ať si kdo chce, myslí, co chce. Nebál se nikoho a ničeho. Před nikým nikdy neustupoval a šel si tvrdě za svým. Byl to rozený bojovník. Denně se cvičil v boji.

Jednou zatoužil získat srdce některé z krásných dcer knížete Kroka. Uvažoval o Libuši, ale ta se mu zdála taková jako až moc do světa a na mužské. Bivoj si přál mít doma žena klidnou a poslušnou, jak se sluší a patří. No a Teta, ta se mu nějak nelíbila. Připadala mu zbytečně přemoudřelá.

O Libušině sexuálním apetitu jsem na těchto stránkách již před časem psal  a musím říct, že to byla pěkná divoška. Holka jako lusk.

Zato Kazi byla žena mírná a tichá. Ale jak se říká: Tichá voda břehy mele.

Holky se pravidelně scházely v krásné vyšehradské zahradě a tam si povídaly a šuškaly. Libuše vyprávěla sestře o svých milostných avantýrách a ta ji s uzarděním poslouchala a co chvíli rudla. Jednou zase do zahrady vyrazily...

Ve stejné době stál Bivoji na Kavčí hoře (dříve Kančí) s pevným rozhodnutím.

On tady žil krvežíznivý kanec, který napadal lidi a páral jim břicha. Bojovník se rozhodl kance chytit a odnést na Vyšehrad. Tam ho složit k nohám knížecích dívek. A pak už se uvidí.

Kanec ucítil Bivoje, který po něm pátral mezi křovisky. Okamžitě ho napadlo, že by se zase mohl pobavit, zaútočit na něj, zabít ho a pak si pochutnat na jeho ještě teplém mase. Některým prasatům totiž lidské maso báječně chutná.

Bivoj se po kanci rozhlížel, věděl, jaký je, a tak dělal co možná největší hluk, aby k sobě zvíře přilákal a aby ho vyprovokoval k boji. Dokonce vykřikoval: „Kanče, kde jsi? Jsi tak zbabělý, že se mi bojíš postavit tváří v tvář?”

Kanec stál náhle proti němu. Bojovně nakláněl hlavu, supěl a od úst mu tekly sliny. Chrochtal. Byl připraven k boji. Vyrazil vpřed.

Bivoj ani nestačil sáhnout po meči a musel se bránit vzteklému zvířeti. Reagoval s ohromnou rychlostí a silou. Maličko uskočil do strany, naklonil se za kancem, který se řítil kolem něho, a chytil ho za uši. Načež ho za ně vyzvedl do výšky a práskl s ním o zem. A znovu a znovu.

Kanec to nevydržel a ztratil vědomí.

Bivoj si ho přehodil přes záda a zamířil s ním k Vyšehradu. Tam se hodlal předvést jako silák a hrdina.

Libuše a Kazi slyšely hluk blížících se hlasů, protože k zahradě přicházel Bivoj se svým zvolna se probouzejícím úlovkem a jásajícími muži, kteří se k němu cestou přidávali. Holky byly zvědavé.

Nejenom ony. I kníže Krok. Přišel se podívat do zahrady, co že se to tam děje?

Tu dorazil Bivoj se zmítajícím se kancem na zádech: „Tady je to hnusné zvíře, které v okolí vraždilo muže, ženy i děti. Ulovil jsem ho pro vás, milé dámy a složím ho k vašim nohám. Budete-li si přát, rovnou ho tu na vaši počest odkrouhnu.”

Libuše byla nadšeně pro. Kazi se upejpala. Oběma se ten muž líbil. Bivoj napjal síly a mrskl zvíře před ženy na zem. Od jednoho z těch, kteří sem s ním přišli, si půjčil oštěp.

Kanec vyskočil na nohy a bez váhání se vrhl na hrdinu, chtěje se mu pomstít za bolest a příkoří, která mu Bivoj způsobil. Těsně před tím, než by vrazil své zakřivené zuby, své páráky do něj, probodl ho rek oštěpem skrz na skrz. Zvíře zachrčelo. V očích se mu zableskly poslední jiskřičky nenávisti a bylo po něm.

Zavládlo všeobecné nadšení. Bivoje oslavovali. Načež ho kníže pozval na slavnostní večeři, kterou pro něj vystrojí. Nechyběla na ní ani kančí pečínka. A pilo se a hodovalo.

Po ránu dostal Bivoj od knížete krásného koně i se sedlem a uzdou, vše zdobené zlatem. Krok ho pak požádal, aby doprovodil Kazi na její hrad Kazín.

Ona totiž, zatím co její sestra dělala na Bivoje oči, promluvila s tatínkem a požádala ho, aby jí to s tím krasavcem zařídil.

Libuše se mohla vzteknout, ale bylo jí to houby platné.

Oba mladí lidé spolu jeli na koních bok po boku. A slovo dalo slovo a Bivoj přijal pozvání své krásné přítelkyně, aby prožil několik pěkných dní v jejím domově.

Ty dny se pak protáhly na mnoho a mnoho let, protože Kazi přijala Bivoje brzy i ve své ložnici, kde se mu tuze zalíbilo. Ještě v roce, kdy se seznámili, konala se svatba. Aby se neřeklo...