Článek
„Broučku, tvůj otec tě vůbec nechtěl. Práskl do bot, jakmile se dozvěděl, že se máš narodit. A dobře udělal – nic pořádného by ses od něj nenaučil.“ Je naprostá upřímnost ten nejlepší způsob, jak na otázku svého dítěte odpovědět? Poněkud drsné, že. Na druhé straně, lhát se přece nemá, a dětem už vůbec ne!
Otec neznámý
V České republice je v současnosti více než půl milionu neúplných rodin. Děti, které v nich žijí, většinou nějaké povědomí o otci mají. V lepším případě se s ním občas vídají, v tom horším je táta vzpomínkou, nebo dokonce proklínaným nepřítelem. Co ale ty, které funkčního tátu nezažily? Jedna ze dvou nejdůležitějších osob ve vývoji dítěte jako by nikdy nebyla (více na toto téma si můžete přečíst v článku Dítě bez otce: Jak moc mu bude chybět mužský vzor?). Čím tohle prázdné místo vyplnit, jak s dítětem o jeho původu mluvit? A kolik informací vůbec dokáže unést?
Máma je jistota
„V zásadě platí, že dětem se má říkat vždy pravda, a to adekvátně jejich věku. I malé děti unesou pocit, že mají jen maminku, pokud je to vždy doplněno ujištěním, že je má maminka moc ráda. Nikdy ale nesmí zaznít, že jsou ,následkem´ jakéhosi vztahu, který prostě nedopadl,“ říká brněnská psycholožka Mgr. Jitka Jeklová. „Že tatínek není, lze vysvětlit tím, že měl prostě jinou představu o svém životě. A opět je třeba doplnit, že maminka je nadšená, že ono dítko do jejího života patří.“
Někdy je to těžké, ale pokuste se informovat o tatínkovi pravdivě, ale bez výčitekFoto: thinkstock
Tatínka nepomlouvat!
Právě matky-samoživitelky mívají dost důvodů nevzpomínat na někdejšího partnera zrovna s něhou. V těhotenství a období po porodu bývá žena nejzranitelnější – v téhle době se „zrada“ neodpouští. Co na to Jitka Jeklová? „Ať je matka jakkoli naštvaná, otce doporučuji spíše hájit a neházet na něj špínu. Přece jen to je muž, se kterým dítě zplodila. Pokud byl hrubý, nebo dokonce násilnický, asi bych nerozebírala detaily, ale omezila se na vyjádření, že se choval jinak, než se mamince líbilo. A vždycky je důležité odpovědět dítěti na všechny jeho otázky a neodbývat je tím, že je na pochopení ještě malé.“
Kdy se začne ptát?
Podle dětského psychologa PhDr. Václava Mertina není pravděpodobné, že se dítě začne na chybějícího člena rodiny ptát před čtvrtými narozeninami. „Pokud dítě vyrůstá v neúplné rodině odjakživa, přijme tuto situaci za svou. Je to jeho životní realita, kterou považuje za normální. Rodina? To jsem já, máma a možná babička nebo děda,“ vysvětluje psycholog. Pokud se přesto zeptá, úplně stačí prosté: My tátu nemáme. Složitější výklad dítě nepotřebuje.
Po nástupu do školky ovšem očekávejte, že téma „táta“ přijde brzy na řadu. Děti vídají jiné rodiče, kteří vyzvedávají kamarády, a tak snadno už se odbýt nedají. Jak tedy postupovat u předškoláčka? „Především si počkejte na vhodnou situaci. Děti jsou schopné položit takovouhle otázku třeba v nacpaném autobuse,“ radí Václav Mertin. Vysvětlete dítěti, že teď není správná chvíle, ale že si o tom popovídáte, hned jak dorazíte domů. Stulte se společně do pelíšku, ztlumte osvětlení, dejte si něco dobrého – a zahrajte si na pravdu. Samozřejmě s rozumem.
Jste v podobné situaci? Napište nám, jak vaše dítě přijímá skutečnost, že jste jen sami dva!
