Jak (ne)mluvit s dětmi: 5 pravidel pro lepší pochopení

„No, ty jsi mi teda šikula, vážně.“ „Byl bys tak laskavý a konečně uklidil ty hračky?“ „Proboha, ty chceš, abych se z tebe definitivně zbláznila?“ To všechno jsou věty, které dospělí v komunikaci se svými potomky běžně používají (nebo věty tomu podobné). Jenže ani jedna není „vhodná“ pro hovor s dětmi. Jsou v rozporu s následujícími pravidly, která by měla být základem toho, jak s dětmi (batolaty a předškolními) mluvit.

Když potřebujete dítěti něco sdělit, chcete v prvé řadě, aby vás vnímalo. Takže říkat cokoli, když zrovna napjatě sleduje pohádku, lítá po bytě nebo se mu právě zhroutila věž z kostek, nemá vůbec smysl.

Takže nejdřív musíte upoutat jeho pozornost, navázat oční kontakt. Někdy pomůže oslovení jménem, ale jistotu budete mít ve chvíli, kdy dítě vytrhnete z jeho činnosti dotykem. Položte mu ruku na rameno, mírně stiskněte jeho koleno, mějte ruku položenou na jeho hlavě. A dotyk doplňte vyřčením jeho jména. Mluvit začněte až ve chvíli, kdy na vás dítě hledí a je jasné, že čeká, co mu chcete.

Je jedno, co potřebujete své ratolesti sdělit, zda se chcete jen zeptat, zda nemá žízeň, nebo mu vysvětlit smysl života. Ať tak či tak, musíte mluvit v jednoduchých větách. Ve složitých souvětích se vaše dítko během chvilky ztratí.

Takže krátké věty, oddělené jemnými pauzami, aby mělo prostor informace postupně vstřebávat. Neříkejte „byl bys tak laskav a obul si ty bačkůrky, co máš položené v předsíni, aby ti nebyla zima, nenastydl jsi a neklouzalo ti to po podlaze?“, ale spíš „v předsíni máš bačkůrky. Hned si je obuj, nebo nastydneš a uklouzneš.“

A buďte struční! Dlouhé proslovy nebaví ani dospělé, natož děti. Jen tak ztratíte jeho pozornost, kterou jste na začátku pracně získali.

Žádné „definitivně jsi mě naštval“, „dostaneš maximálně jeden bonbon“ či „co tu tady exhibuješ?“ Děti tyhle cizí výrazy neznají, netuší, co jim tím chcete říct.

Když tedy opravdu chcete, aby pochopily, co jim říkáte, mluvte česky. Používejte obyčejná slova, jednoznačné výrazy a podobně. Takže raději „už se opravdu zlobím“, „dám ti jen jeden bonbon, nic víc“ nebo „co se tady předvádíš?“.

Podobně jako s cizími slovy je to i s ironií a sarkasmem. Děti ji neovládají, nepochopí, jak to myslíte. Takže když řeknete „to se ti teda povedlo“, klidně nabudou dojmu, že je chválíte.

Kouzlo ironie objeví děti později, nebojte, užijete si jí ještě dosyta.

„Děláš si ze mě legraci?“ „Nechtěl bys přestat drobit tu sušenku na koberec?“ „Chceš mě tím řevem připravit o sluch?“ Pro dětské uši jsou tohle otázky, na které chce rodič nejspíš slyšet odpověď. Takže NE, nedělám si legraci, NE, nechtěl bych přestat drobit, a NE, nechci tě připravit o sluch.

Takhle by klidně konverzace odstartovaná otázkou mohla skončit. Přitom to stačí říct úplně jinak. „Tohle nedělej, prosím.“ „Přestaň, prosím, drobit tu sušenku na koberec.“ „Nekřič, je mi to nepříjemné a bolí mě z toho uši.“

Jak vám jde komunikace s potomky?