Ivana Chřibková píše: Mám pekingský hexenšus

Jedeme do Pekingu. Můj kluk, který už v Číně nějakou dobu je, má itinerář, což znamená, že já budu mít večer hexenšus. Necestuji s ním první rok, takže už mě jen tak něco nepřekvapí. Snad nejhorší blokaci plotének jsem zažila v New Yorku, kde jsme taky měli itinerář a za jeden den ušli dvacet kilometrů. Což není tak hrozné, ale těch dvacet kilometrů koukáte furt nahoru. Někde uprostřed Brooklynského mostu jsem si sedla a řekla, že se s ním rozcházím, že už nikam nejdu, ať mě tam nechá. Vyfotil mě a informoval, že už nám chybí jen dva kiláky k metru. V metru jsem usnula. Dodnes vyhrožuje zveřejněním fotografií z newyorského metra, přestože je pod přísahou, že je nikdy nikomu neukáže.

Vzhledem k tomu, že je Peking, dle populace, čtvrté největší město světa, vracím se ještě od výtahu pro hřejivé náplasti na záda.

Vzdálenost asi 150 kilometrů jsme rychlovlakem ujeli za 30 minut. To jsou případy, kdy technologie a software miluju, protože zjednodušují život. Když potom vidím lidi žijící v mobilech, je to něco, co mě čím dál víc děsí. Ale o tom později.

Z vlaku máme celou sérii fotografií informačního panelu. 250 km/h, vyfoť to! 256 km/h, vyfoť to! 278 km/h, vyfoť to. 300 km/h!

Dosáhli jsme konečné rychlosti 350 km/h, a než se v Pekingu z mikrofonu ozvalo Nǚshìmen, xiānshēngmen – Dámy a pánové, měli jsme 54 fotek a radost, že jsme konečně zažili rychlovlak, přestože ten nejrychlejší to zdaleka nebyl. Ten jezdí do Šanghaje rychlostí 431 km/h.

Naše první zastávka je v parku u Chrámu nebes. Četli jsme, že vidět klasické sobotní ráno v čínském parku je zážitek. Čekali jsme taj-či a čekali jsme tanec. Obojí proběhlo.

Ale potom jsme dorazili k rozsáhlému místu, kde stály různé prolézačky a hrazdy a kde bylo nejvíc plno. A ty průlezky nebyly pro děti.

Věk té paní odhaduji na sedmdesát let, pověsila se na plot hlavou dolů. Když jsme po třičtvrtěhodině z parku odcházeli, ještě tam visela. Další žena s prošedivělými vlasy se opřela o žebřiny, že se jde protáhnout, dala si nohu za hlavu a mezitím konverzovala se svou kamarádkou, která na těch žebřinách teda jenom visela, a z gestikulace jsem pochopila, že ji dneska berou kolena.

Pán, který se trochu těžkopádně přišoural, sundal flanelku, na ruce nasadil popruhy a potom se pět minut točil na hrazdě.

Období své největší tělesné pružnosti, kdy jsem po intenzivním ročním cvičení bikram jógy v Anglii zvládla minutový stoj na hlavě, si definitivně mažu ze svého žebříčku dovedností. Neumím nic a nejsem pružná. Z parku odcházíme v depresi nad naší fyzickou kondicí a slibujeme si změnu. Slibujeme si, že až nám bude sedmdesát, budeme se taky točit na hrazdě. Obávám se, že tohle točení bude mé poslední.

Z parku vyrážíme nahoru k chrámu a potom dál do města. Kilometry v aplikaci na mobilu rychle přibývají. S prvním fňukáním dostávám nanuka. Bolesti v nohou překvapivě ustupují.

Znovu se dostavují v Art zóně 798, několik kilometrů rozsáhlém komplexu bývalé vojenské továrny, když procházíme kolem místní pekárny. Art zóna je dnes kulturní čtvrt plná galerií, soch, umění, módních obchodů a „social media moments“ míst – míst vytvořených pro nejlepší fotku na sociální sítě. Jsou všude a jsou nejvíc okupovaná.

Stávám se jedním ze „social media moments“ míst, i když se pohybuji po areálu. Protože jsem blond a mám modré oči.

Do první žádosti o fotku jsem si toho vůbec nevšimla. Ale od téhle fotky na ochozu u jakéhosi sila, kam jsem se vyšplhala po šesti tisících schodech s jedním pramenem vlasů přelepeným přes čelo, se pro mě svět kolem trochu změnil. Všimla jsem si, že mě každou chvíli někdo fotografuje.

Za vrchol své zdejší „slávy“ považuji moment, kdy mě nějaká holka natáčí, jak jdu, a anglicky informuje, že to jede LIVE. Podívám se, co mám na sobě a upravím si vlasy, které jdou sice se mnou, ale každý pramen jiným směrem, a přemýšlím, co jsem posledních pět minut, kdy jdu živě na čínské sociální platformě, dělala.

Večer v metru potom pozoruji lidi, jak jsou ponoření do svých mobilů, a přemýšlím, jestli mi někdo z nich dal taky like. Potom co jsem viděla pár, který spolu jel pětačtyřicet minut každý v konverzaci se svým telefonem, ve výstupní stanici si dali pusu a řekli zàijiàn – ahoj, jsem opravdu vděčná, že žiju ve vztahu, ve kterém se pořád ještě mluví.

Nejsem si jistá, jestli jsem vděčná za to, že žiju ve vztahu, ve kterém se pořád ještě mluví. Hned ráno jsem obviněna, že snídám pomalu a že jsme měli být, podle itineráře, už půl hodiny v zakázaném městě. Mou vinou jdeme pozdě a budeme stát v několikahodinové frontě, protože každý den do zakázaného města pustí jen několik desítek tisíc návštěvníků.

V žádné frontě nestojíme, tak si neodpustím svoje oblíbené „vidíš, já jsem ti to říkala“.

Má škodolibost se mi vrátí ani ne za pět minut, kdy vystoupáme na první schody prvního nádvoří: „Tam,“ ukáže do dálky na chrám na kopci, který má v současném měřítku sotva dva centimetry, „dneska musíme dojít.“

Oponuji, že na fotkách to vypadalo úplně jinak. Je mi to houby platné. Odcházím do ústraní nalepit si náplast. Taky proto, že vím, že kdyby nebylo jeho, vidím ze světa jenom půlku.