Iva Pazderková: Kam se mi nechce, nastrčím Blbou blondýnu

Když jsme si před dvěma a půl lety povídali naposledy, říkala jste mi, že přítel vám nahlas předčítá Pána prstenů a vy sama jste k tomu měla rozečtené Nabokovovy povídky. Co se od té doby změnilo?

„Nabokov je dočtený, všechny tři svazky povídek, a s dotyčným přítelem, který mi tak krásně četl Tolkiena, už rok a půl nejsem.“

Já si myslel, že to z vás budu muset páčit, a ono ne. Copak se přihodilo, smím-li se ptát? Koktal při čtení?

„Ale kdepak, vždyť je to taky herec. Vynikající herec, kolega Jiří Racek z Divadla Na Fidlovačce, který teď přesídlil do Divadla Komedie. A proč jsme se rozešli? Jak se to říká u rozvodu? Pro nepřekonatelnou rozdílnost povah. Zkrátka jsme měli každý jinou představu o životě.“

O prázdninách jsme si vyměnili pár milých SMS, ale pak jste se náhle odmlčela s tím, že jste právě v těžkém osobním období. Smím hádat? Přihlásil se váš neduh, panická porucha a endogenní deprese?

„To mělo jinou příčinu. Neduh je, zdá se, zatím zažehnán. Nastoupila jsem, alespoň v určitém směru, cestu sebelásky. Už dva a půl roku nekouřím, běhám, sportuji a i jinak se věnuji svému tělu, potažmo svému nitru, což jsem předtím dost zanedbávala, a to hodně mých někdejších stavů eliminovalo.“

Přestat kouřit, začít běhat, to je sice hezké, ale stejně si myslím, že nejvíc duší, obzvlášť ženskou duší, mávají citové turbulence. Ani ty vám nezpůsobují recidivu arzenálu vašich poruch?

„Ani ty ne, ale to není z důvodu, že bych po citové stránce prožívala jen samou idylu, ale proto, že jsem si uvědomila, z jak velké části je člověk zodpovědný za svoje štěstí. Přišla jsem na to, že z mnohem větší míry, než si myslí. A v té souvislosti jsem vymyslela takovou větu, protože říkat tomu moudrost si netroufám, kterou vám teď povím: Štěstí je věc rozhodnutí, ale rozhodnout se je někdy tisíckrát těžší, než být nešťastný. Tak bych definovala svůj momentální stav.“

Vida! A pak že blbá blondýna! Jak se té dámě vede, mimochodem? Posledně jste s ní měla nějaké nevyřízené účty, nějak se vám cukala, vymykala z kontroly. Už jste ji srovnala do latě?

„Už je to o hodně lepší. Vyžadovalo to vlastně jen pochopit, že blbou blondýnu nesmím přestat dělat ze své potřeby a ze své vlastní hlavy. Tehdy to byl velký tlak, očekávání, kdy každý kolem mě jako by věděl líp než já, co je ta moje postava zač a jak by se měla prezentovat. Já jsem se v tom následně úplně ztratila a došla mi inspirace. Tak to už je pryč. Už je to zase jen moje holka.“

Čím se to napravilo?

„Jistě i určitým zředěním četnosti vystoupení, ale hlavně rozmyslem v mém blonďatém mozečku, co s tou svojí kámoškou dál zamýšlím. A výsledně návratem k okolnostem a motivacím, za kterých jsem si ji vymyslela. To ve výsledku znamenalo odmítat účast na akcích, v pořadech, eventuálně i reklamách, ve kterých být nechce. Tedy ona by jistě chtěla, ale já jí to nedovolím.“

Což, chápu-li to správně, znamenalo částečně si i utáhnout opasek, že?

„Ano, někdy to byla těžká volba. Protože – a to máme s blondýnou společné – obě se chceme mít dobře. Ale naštěstí jsem se nikdy nedostala do fáze, kdy bych blondýnu začala zneužívat k tomuto cíli, takže o utahování opasku vlastně ani nemůže být řeč.“

Opět nevím, zda to chápu správně, ale blondýna má asi větší příjmy než divadelní herečka. Přesto jste jí dala udidlo?

„Už z vlastního pudu sebezáchovy. Asi se nikdo nevyhne tomu dělat nějakou práci čistě jen za finančním účelem, ale ten poměr musí být hodně nevyvážený. Z devadesáti procent musím dělat to, co mě baví a co má pro mě smysl. Ale čistě jen pro peníze? Ano, reklamu, ale to je všechno.“

Třeba na jogurt?

„A proč ne? I to sice pro mě bylo dost těžké rozhodování, ale výsledek jsem si uhlídala.“

V jakém směru?

„V lecjakém, ale už třeba i v tom, že jsem nepřijala jejich původní nabídku, která byla směšná.“

Směšně nízká?

„Ano, ale ne pro mě jako takovou, nýbrž proto, že jsem jim prodávala svoje know-how, svoji blondýnu. I když v té době ji ještě moc lidí neznalo, to není jen tak. Neznevážit to takovým krokem… Takže v první fázi jsem jejich nabídku odmítla.“

A pak jste se třásla, aby jim na původní sumu nekývl nějaký chytrý brunet, který blbému národu vnutí jejich produkt?

„V tomhle směru mi to bylo úplně jedno. Když nebude, tak nebude, říkala jsem si. Neděláš tu práci proto, aby ses dostala do reklamy na jogurty, nýbrž proto, že baví tebe i diváky. Naštěstí to tehdy tak dobře secvaklo, že reklama pomohla mně i celému Stojáku, a jsem tak možná jedna z mála, která takového kroku nelituje.“

„Jednoduché to nebylo nikdy. A jednodušší to není, i když doba nahrává. Přeinformovanost způsobuje, že k jedné problematice dostáváme škálu pohledů a najít nějaký originální je o to těžší.“

Co jí v poslední době pošimralo mozkovou kůru?

„Brzy poběží Stoják, kde se věnuje českým rádobymuzikálům. Nejvíc se jí v poslední době jako intelektuálce líbili Beatníci, o Bukowském. Ona má zdejší rádobymuzikály vůbec hodně ráda, protože v nich dělá každý jen jednu věc a ještě k tomu málokdo, kdo ji předvádí, ji doopravdy umí. Takže se to dá usledovat. Nestane se, jako v klasickém muzikálu, že by tam někdo naráz zpíval, tančil a hrál a ještě mu to šlo. Zkrátka jsem měla velkou potřebu se na tohle téma rozpovídat, jen nevím, jestli se mi to povedlo tak ostře, jak jsem zamýšlela.“

Je to tak, že co irituje vás, na to pustíte blondýnu?

„Ano, ona je takový můj ventil. Může si dovolit říct hodně z toho, co já ne.“

To znamená, že máte něco proti českým muzikálům?

„Řekla jsem rádobymuzikálům. České muzikály jsou v pořádku. České rádobymuzikály v pořádku nejsou. Tedy možná jako rádobymuzikály ano, ale neměly by si říkat muzikály, pokud tuto šifru ještě někdo rozluští.“

Za tím musí stát nějaké hluboké osobní trauma, že jste poslala blondýnu do boje.

„Jedno ze dvou mých profesních rozhodnutí, kdy jsem neposlechla intuici. V obou případech to byl, dovolím si říct, velký průser. Řekla jsem si: Nebudu maloměstská a zkusím to. V divadle Broadway jsem účinkovala v jednom extrémně ,povedeném' kousku. S obrovskou pokorou jsem se pak běžela podívat k nám Na Fidlovačku, kde hrajeme klasické, nikoli rádobymuzikály.“

Prozradíte, který povedený kousek to byl?

„Stejně byste si to dohledal. Je těžké zabít Davida.“

Prokristapána!

„A proč si myslíte, že jsem do toho šla? Protože slibovali, jaký to bude punk. Jak Davida nasolí. Jak budeme moci spolupracovat na scénáři. Čtrnáct dnů to vypadalo nadějně, přesně do chvíle, kdy jsem podepsala smlouvu. Fyzicky i psychicky mě ten podvod tak ničil, že jsem během představení i plakala. Aspoň jsem se snažila využít alternací tak, abych hrála co nejméně. Pozitivní na tom bylo jen to, že jsem si ověřila neomylnost vlastní intuice.“

Nebrání vám cejch blondýny ve větším profesním rozletu, neomezuje vás ta šarže?

„Asi ano. Platí to ovšem mimo divadlo. V poslední době se to už ale začíná zlepšovat i jinde, už mě režiséři využívají i mimo daný typ, byť zatím spíš na menší věci. Na druhé straně, nebýt mého alter ega, asi by o mně vůbec nevěděli. Možná jsem naivní, ale myslím si, že když člověk dělá něco opravdu poctivě, jednou se mu to vrátí. A s člověkem, který by na mě vsadil jen kvůli charakteru blbé blondýny, s tím přece nestojí za to pracovat.“

Vy se zdáte ve svém mateřském divadle docela šťastná a spokojená. Trvá to i po odchodu principála Tomáše Töpfera do Divadla Na Vinohradech?

„Je to skvělé! Už začínalo docházet ke vzájemné stagnaci, vztahy vyhořely. Je dobře, že Tomáš odešel, pro obě divadla. A u nás umělecký šéf Pavel Šimák a ředitelka Eliška Balzerová, to je dream team. Dramaturgie se obrací, myslím, pěkným, zajímavým směrem. Už žádné hloupé komedie. Opravdu paráda. V souboru je cítit oživení a entuziasmus a já doufám, že je rozpoznají i diváci.“