Internetové diskuse: Známe anonymy!

Jedním z důvodů, proč se lidé pod své příspěvky nepodepisují jménem, je strach. Anonym by rád něco sdělil, ale obává se odezvy. Proto volí vymyšlené jméno nebo prostě jen přezdívku „anonym“. Jak ho dál poznat?

Dalším motivem k anonymitě je fakt, že příležitost dělá zloděje. Pokud lidé mají možnost beztrestně si zanadávat, vybít agresi, mnozí toho využijí. Tento mechanismus je podobný vandalismu – vandal také s chutí vytluče autobusovou zastávku, rozpárá sedačky, když právě poblíž nikdo není. Tito lidé ve chvílích ničení a destrukce považují sami sebe za někoho výjimečného, který se odvážil nevšedních činů. Mají pocit, že udělali cosi cenného, projevili svoji nezávislost, ukázali, jak jsou jim věci „ukradené“ – jsou tedy „nad vším“.

Na internetových diskusích podobné přispěvatele nalezneme například pod články o známé osobnosti, která se věnuje charitě pro seniory v domovech důchodců: „Kdyby ten svůj plat, co dostala za Miss, dala na charitu. Stejně si hrabe jen pod sebe“, přispěje pod článek anonymka s názvem Pusinečka. Pokud by ovšem známá osobnost vše učinila přesně podle rady anonyma, objevila by se vzápětí jiná výhrada. Nejde o skutečné činy a postoje těchto známých osobností. Jde jenom o to ulevit si, pošpinit něco, co by mohlo mít nějakou hodnotu. Toto pošpinění přináší přechodnou úlevu – vlastní život se najednou nejeví tak negativní. Nakonec na tomto principu funguje i úspěšnost četných bulvárních zpráv.

Existují zuřiví internetoví oznamovači všech možných poklesků, kteří si i u obecně vážených osobností vždy najdou něco, co by mohlo snížit jejich hodnotu. Například pod rozhovorem se zpěvačkou Hanou Hegerovou se mezi mnoha pozitivními příspěvky nezapomene objevit anonym, který mnoha nevybíravými slovy připomíná dávnou aféru zpěvačky se zákonem.

Mnohým lidem podvědomě přináší pocit zadostiučinění, pokud se dozví, že se někomu (navíc známé osobnosti) nedaří, má problémy, pronásleduje ji smůla. Jejich sebevědomí se v takové chvíli zvyšuje. Je to také jeden z nižších pudů strhnout dolů toho, kdo by mohl morálně či svými činy přečnívat.

Mnozí anonymové zuřivě reagují na mazání svých příspěvků a nazývají je nejtvrdší cenzurou. Jsou zcela přesvědčeni o tom, že jejich názory vyjadřují holou pravdu, kterou jim celý svět upírá. Zcela jistě by se jim dostalo pochopení a uznání, jen kdyby je zaujatý a neschopný cenzor nešikanoval. Tyto výkřiky a obviňování ukazují, že anonymům scházejí ty nejzákladnější dovednosti v komunikaci s druhými lidmi.

Neumějí se na věci podívat očima druhého člověka, přiznat svoji chybu. Své stanovisko považují za jediné správné. Jsou zaměření výhradně na splnění svých potřeb, na pocity ukřivdění a ublížení. Je v nich obsažen egocentrismus pětiletého dítěte, které se vzteká, že nedostalo to, co si přálo. Nezajímá je, co chtějí druzí lidé, jaké jsou motivy jejich jednání – to je naprosto podružné, protože ukřivděný anonym vidí jen sebe jako pomyslný střed vesmíru, kterému není věnováno dost pozornosti. Proto musí svůj „řev“ zesílit na maximum.

Anonym často hřímá jako poslední spravedlivý na zemi, ale neuvědomuje si, že slovník, který používá, styl, kterým mluví, argumenty, které vyslovuje, jej snižují na ještě hlubší úroveň než poklesky, které kritizuje. Zcela jistě by ve svém pocitu spravedlnosti vyhlásil, že on má na svou vulgaritu svaté a nezadatelné právo – špatný je svět kolem něj, ne on sám.

Dalším typem anonymních přispěvatelů jsou výrobci nesmyslných výkřiků, jednoslovných nadávek, citoslovcí „muhehe“, „buhehe“, výrazů fekálních, vztahujících se k vyměšovacím funkcím apod. Tyto reakce připomínají malé dítě, které rozpatlává špínu kolem sebe a dívá se s očekáváním na dospělé, jaká asi bude jejich reakce. Zdá se, že někteří diskutéři jsou naprosto fascinováni svou schopností vyprodukovat nejrůznější odpudivé zplodiny. Čím větší odezva, tím větší legrace.

Jinou zvláštností jsou infantilní, dětinské zdrobněliny, které si anonymní diskutující dávají, jako např. Peťulinka, Pusinečka, Jaňulinka apod. Tyto dětské přezdívky kontrastují s vulgárním obsahem a výpady. Sebeobraz těchto přispěvatelů je ale zcela jiný – sebe sama vidí zpravidla jako roztomilé bytosti.

Je známou věcí, že konflikty a rozbroje přivolávají zájem a zvědavost lidí. Sledování „vyřizování si účtů“ u druhých lidí může být vítaným východiskem z nudy. Nakonec kolem hádky na ulici se zpravidla shromáždí dav zvědavců. Herečky v rolích „potvor“ v oblíbených seriálech, intrikující a dělající dusno, udrží zaručeně diváky u obrazovek.

Mnoho lidí se rádo nechá fascinovat obrazy negativity – čtou knihy a sledují filmy o Hitlerovi, inkvizici, žralocích či upírech. Na mnoha internetových diskusích často prudce stoupne návštěvnost, když se rozpoutá hádka. Lidé se nad těmito bitkami baví, často fandí té i oné straně, přejí si mnohdy, aby se přilévalo ještě více oleje do ohně. Sledovat něčí boj, kdo s koho, je v podstatě vzrušující podívanou útočící na nižší lidské pudy. Podobně se bavili starověcí Římané, ovšem ne virtuálně: sledovali zuřivý boj gladiátorů a pomocí gesta palce nahoru nebo dolů rozhodovali o tom, kdo z nich přežije.

Z podobného důvodu přitahují neobvyklou pozornost diskutujících i úmrtí známých osobností. Zesnulý člověk se jednak nemůže bránit a konečně je tedy možno bez zábran vyjádřit své výhrady, zdevalvovat nevybíravými slovy jeho osobu. Roli zde hraje i pocit moci nad někým, ale i podvědomé uspokojení, že se podobná událost nestala diskutujícímu, a že se tedy může vyjádřit s despektem, siláctvím, hranou nezainteresovaností a pocitem „jsem nad věcí“. Zesnulý člověk není nijak šetřen – to, že zemřel, si podle diskutérů mnohdy zasloužil, jeho život nestál za nic, jeho smrt byla oprávněná, a pokud ne oprávněná, tak zcela určitě nezajímavá a banální.

Nelze si v této souvislosti nevybavit nacistického vůdce Heinricha Himmlera, původně zhýčkaného a nesportovního hocha ze středostavovské rodiny, který se po připojení k ideologii nacismu šmahem, bez zachvění vyjadřoval o smrti tisíců. Když byl ale zajat, hned spáchal sebevraždu.

Diskuse tohoto typu bývají také téměř bez výjimky nakonec blokovány a uzavírány.

Zvláštní kategorii představují diskuse o politických tématech. Na tomto poli se odehrává nejvíce lítých virtuálních bitev. Mnozí lidé jako by byli přímo negativně fascinováni politickými osobnostmi, mezi kterými vede Václav Klaus, Jiří Paroubek, Mirek Topolánek, ale i Václav Havel a mnozí další.

Tito politici jako by byli pro anonymní přispěvatele vtělením všeho negativního, příčinou všeho, co se odehrává včetně osobního neúspěchu a nezdarů dotyčných. Anonym žije ve své dokonalé projekci – za všechno může politik, od kterého si kdysi tolik sliboval a který jej naprosto zklamal. „Kdyby ten člověk veřejně nepůsobil, měli bychom se všichni lépe.“

Negativní fascinace, odpor, může doslova dávat křídla lidem, kteří mají ve svém životě sklon k depresi, útlumu, bezcílnosti. Tento vztek je posílí a dá jim smysl – mohou s něčím bojovat, proti něčemu se vymezovat, což je koneckonců vždy snazší než hledat pozitivní motivaci v životě. Pozoruhodný je až „intimní“ vztah k těmto osobnostem. Anonymní diskutéři jim tykají, dávají jim domácké, vulgární či zesměšňující přezdívky typu „starej Veškrna“ (Václav Havel), „senilní stařešina“ (Václav Klaus) nebo Puchejř Pažloudek (Jiří Paroubek), vedou k nim rozsáhlé monology a promluvy, vyčítají jim jejich jednání, chování, projev. Jedná se o svého druhu virtuální manželství – soužití s obrazem někoho, kdo tu sice aktuálně není, ale je užitečným hromosvodem všech potíží.

Anonymní výpady vůči těmto osobnostem bývají mnohdy překvapivě doménou starších mužů přispěvovatelů, kteří mají často pocity zklamání ze společenského, politického i osobního vývoje. Mnohdy si prošli nějakým osobním neúspěchem, debaklem a mají pocit, že jim život (potažmo ony politické osobnosti) hodně dluží.

A na co rádi reagujete právě vy?