Ilustrátorka Bára z Nikolajky: Jak tráví svůj pracovní den?

Stěny místnosti zdobily kouzelné malůvky a slovní formule, vzduchem se nesly jazzové akordy a z kuchyňky voněl čerstvě uvařený čaj. V útulném ateliéru na pražském Smíchově nás přivítala usměvavá dlouhovláska, která vystupuje pod jménem Bára z Nikolajky. Jak to celé začalo?

Už jako malá měla o své budoucnosti jasno. V pouhých čtyřech letech oznámila udivené mamince, že se stane ilustrátorkou knih. K vysněné profesi ji však osud vedl malou oklikou. Ještě předtím, než se do akvarelových kreseb Báry z Nikolajky zbláznil svět, učila vystudovaná pedagožka žáky základních škol český jazyk i občanskou, hudební a výtvarnou výchovu. Samotné děti jí ale předpovídaly, že s nimi nezůstane dlouho. „Říkaly mi, že se budu živit kreslením. Tehdy jsem na ně koukala jak na blázny. Absolutně jsem netušila, jak bych něčeho takového mohla docílit,“ vzpomíná Bára.

Zhruba před čtyřmi lety se začala zajímat o krasopísmo a své výtvory představovala přátelům na Instagramu. V té době se podobné činnosti téměř nikdo nevěnoval. Bářiny umělecké texty začaly přitahovat pozornost. Tu a tam namalovala pro maminku hrneček, kamarádce zas vytvořila plátěnou tašku s nápisem „Jsem dyzajnér své vlastní katastrofy,“ po které se během chvíle strhla obrovská poptávka. Bára neváhala a rozhodla se přihlásit jako vystavovatel na Dyzajn Market.

V přihlášce musela uvést název značky, jenže nevěděla jaký. Tenkrát už bydlela v ulici U Nikolajky a zároveň byla štamgastkou v místní kavárně Triko, kde pomalovávala vývěsní tabule. „Občas se nějací hosté zeptali, kdo to dělal, a majitelé odvětili – přece naše Bára z Nikolajky! No a takhle vlastně vznikla moje značka. Na Dyzajn Market mě přijali a díky tomu si mě všimla spousta lidí. Zvýšila se mi sledovanost na sociálních sítích a pomalu jsem mohla začít fungovat jako umělkyně na plný úvazek,“ vypráví kreslířka.

Kromě dvouleté dcerky Emilky se v současnosti věnuje komornějším workshopům, kde účastníky učí krasopísmu. Dlouhodobě spolupracuje s českou značkou Be Nice, pro kterou vymyslela úchvatnou řadu vánočních papírů, krabiček, jmenovek i přání.

Nová kolekce spatřila světlo světa na Valentýna, ale dá se využít po celý rok, například k narozeninám. „Vycházela jsem z folklorních motivů, které mi jsou velmi blízké. Pocházím z Moravy a působila jsem v cimbálové muzice. Do své tvorby ráda promítám podněty z dětství a vždy se u toho vyřádím,“ vysvětluje Bára. Ilustrovala také knížky Deník moderní Jogínky od Šárky Konečné, Cesta k opravdovému jídlu od Evy Ehrenbergové a Markéty Gajdošové a Domov jako talíř od Olgy Buškové.

Na stereotyp v zaměstnání si Barbora Svrčinová rozhodně nemůže stěžovat. Jednu středu v měsíci navíc pořádá odpolední workshop na kurzy krasopísma. Ty by do budoucna chtěla postupně rozšiřovat. My jsme ji vyzpovídali, jak takový výjimečný středeční den vypadá.

Nejpozději v sedm hodin ráno mě vzbudí budíček, moje dcerka. Musím nachystat sebe do práce a Emilku do školky, což považuji téměř za nadlidský úkol. Připravím svačiny a odvedu ji do školky.

Mé první kroky vedou do kavárny, kde si dám kafe a kouknu na maily. V hlavě si přemítnu, co mě ten den čeká, a odcházím do ateliéru, který je strategicky umístěn hned vedle kavárny.

Připravuji se na workshop, napíši krasopísmem jmenovky pro mé kurzisty. Často také zjistím, že mi chybí nějaká pomůcka, tak pro ně ještě jedu do obchodu.

Kolem poledne si většinou skočím domů na oběd, a poté ke mně v den workshopu chodí dvě talentované slečny, které se zajímají o umění hlouběji. Přihlásili je ke mně jejich rodiče, probírám s nimi hlavně modernu. Vždy mám pro ně připravené nějaké téma, které zpracováváme. Řešíme spolu techniky malby, a když zjistím, že mají v nějaké oblasti mezery, ukážu jim různé triky, jak docílit kýženého výsledku, nebo jim doporučím knihy, aby mohly trénovat i doma.

Mám dvě hodiny na vlastní tvorbu. Odjakživa jsem zvyklá pracovat pod tlakem, takže většina mých nápadů se dere ven právě ve středu, těsně před workshopem. Maluji nebo se věnuji zakázkám pro stálé zákazníky. Pak už musím zklidit barvy, papíry, zkrátka všechen umělecký nepořádek a připravit místnost pro kurzisty.

Nachystám občerstvení, uvařím čaj a pustím jazz, který mám poslední dobou moc ráda a i kurzistům se u této hudby dobře pracuje. Teď už jen uvítat hosty a začínají tři hodiny krasopísma.

Možná byste řekli, že po celém dni budu utahaná, ale je to právě naopak. Po kurzu srším energií, protože mě klienti vždy velmi inspirují a práce s nimi je opravdovým relaxem. Odcházím domů, kde se mezitím obě babičky i můj muž postarali o dcerku. Těším se na to, jak ji uložím do postele a přečtu pohádky. To je nejkrásnější tečka za celým dnem. Jakmile Emilka usne, doznívají ve mně pocity z workshopu, takže ještě zasednu ke svému malému pracovnímu stolku a pokračuji ve své tvorbě.

A znáte profese, které donedávna ještě neexistovaly?