Igor Chmela o péči o seniory s demencí, umírání i optimismu

Jestli čekáte rozhovor, u kterého se budete popadat smíchy za břicho, nečtěte dál. Raději si pusťte Partičku, kde je Igor Chmela v roli komika a opravdu vás pobaví. My jsme si s ním povídali o vážnějších věcech: o smrti, umírání, stáří a nemohoucnosti.

Protože i to k životu patří a oblíbený herec má k tomuto tématu rozhodně co říct – v době lockdownu pečoval v domově důchodců o nemohoucí pacienty nakažené koronavirem. A většina jeho klientů navíc trpěla alzheimerem nebo stařeckou demencí. Přijde nám víc než fér, že je Igor Chmela naším letošním posledním mužem měsíce!

Pečovatelský kurz v rámci Českého červeného kříže jste absolvoval se svou manželkou. Kdy to bylo a co vás k tomu vedlo?

V době velkého lockdownu, když se nemocnice zahltily a byl tu nějaký požadavek pomoci. Vzhledem k tomu, že herci víceméně stáli, divadla stála, tak jsme se rozhodli, že si ten kurz uděláme. Mělo to ale ještě trošku jiný důvod než jen to, že bychom chtěli pomoct v nemocnicích, ale v širší rodině jsme měli někoho, kdo by takovou pomoc mohl potřebovat. A obecně jsme to brali prakticky, že by se to prostě do budoucna mohlo někdy hodit.

Jak takový kurz probíhá?

Zabere to jeden den. Dopoledne se dozvíte takové ty teoretické věci, že se třeba klientům netyká, že by člověk neměl přeceňovat síly, že když na to nemá, nemusí být v přímém kontaktu s klienty, ale může pomáhat třeba v prádelně nebo jídelně. A odpoledne přišla praxe, kdy vás naučí, jak stlát a převlékat postele, jak nakládat s ležícími pacienty, abyste si nestrhli záda nebo pacientovi neublížili, ale třeba i jak se postarat o tělo zemřelého.

Chápu, že se takhle asi můžete naučit, jak převléct postel nebo chvaty na manipulaci s pacienty... Ale jak ustát tu psychickou tíži, to se přece v jednodenním kurzu nenaučíte.

To samozřejmě ne. Ale vlastně je to tak ve všem: v žádném oboru dopředu nevíte, co to s vámi udělá, dokud to nezkusíte.

Ale přece jen – péče o nemohoucí, staré, nemocné a umírající je extrémnější zátěž než většina jiných oborů. Než přišla konkrétní žádost o výpomoc, říkal jste si třeba, jestli to vůbec zvládnete? Připravoval jste se na to nějak psychicky?

To asi ani moc nejde. Jediná příprava je odhodlání. Když přišla žádost o výpomoc v domově důchodců ve Žďáru nad Sázavou, neměl jsem tušení, co mě tam čeká. V té aplikaci, kde jsem se jako případná výpomoc zaregistroval, si sice člověk mohl klidně nastavit, že nechce do kontaktu s klienty, že chce právě třeba jen do prádelny, ale já jsem si tam záměrně žádná taková omezení nedal. Bral jsem to trochu jako osobní zkoušku, co všechno zvládnu.

Kde jste tedy nakonec pomáhal?

Vzhledem k tomu, že jsem už za sebou měl prodělaný covid, tak mě přidělili do domova důchodců na patro, kde leželi lidé s koronavirem. Většina z nich navíc byla naprosto nemohoucí a v nějakém stadiu alzheimera nebo stařecké demence.

To bylo asi drsné, že?

Byl to samozřejmě náraz. Člověk tam přišel na sedmou a v osm už byl zpocený jak dveře od chléva. Je to opravdu dřina, navíc jsme celou dobu pracovali v ochranných skafandrech. Okamžitě jsem byl konfrontovaný s tou nejintimnější hygienou, ale ověřil jsem si, že to zvládnu, že toho schopný jsem.

Staří lidé s koronavirem, to nemohl být hezký pohled.

Ono bylo dost pozoruhodné, že ačkoli všichni měli covid, tak také všichni měli velmi lehký průběh. Jen takové teplůtky a občas nějaká nechuť k jídlu.

Čím si to vysvětlujete?

Já jsem si udělal takovou teorii, která je samozřejmě možná scestná, ale říkal jsem si, že jde o to, že byli zbaveni zátěže v podobě psychosomatiky. Tihle lidé si leckdy nepamatují ani své jméno, nevybaví si podobu svých blízkých, natož aby něco věděli o covidu. Kdežto nějaká babička, která tohle všechno vnímá, když uslyší „hele, babi, máte covid“, tak se vyděsí, zvedne se jí tlak, dostane se do šíleného stresu a její stav se zhorší. To mě tam tak napadalo, ale jak říkám, je to jen taková teorie.

Takže alzheimer nebo stařecká demence je pro vás horší nemoc než koronavirus?

Ono je asi v tuhle chvíli neslušné to říkat, ale ano, pro mě je třeba alzheimer mnohem závažnější onemocnění, protože je civilizační. A prognózy říkají, že do nějakých dvaceti let jím bude trpět každý třetí z nás. A na jednoho takového pacienta je potřeba dalších několik lidí, kteří se o něj postarají. Ale o tom se moc nemluví.

Jak vzpomínáte na svůj první den v domově důchodců, když jste se okamžitě ocitl takzvaně v první linii?

Říkal jsem si „panebože, to musím zvládnout“. Ta představa, že tam přijde Chmela z televize a za tři hodiny řekne „nezlobte se, tohle já dělat nebudu“, to bych asi bral jako osobní zklamání a bylo by to asi i dost trapný. Víte, já mám za sebou povinnou vojenskou službu, tři roky práce na železnici, takže jsem odhadoval, že to zvládnu. Předpokládal jsem, že to nebude snadné, ale nějaké myšlenky, jestli to nezvládnu, to přišlo později.

Ale taky je potřeba říct, že já jsem tam byl asi čtyři dny, velmi krátce, protože pak přijela babička a bylo potřeba pečovat o ni. Takže to nebyla sáhodlouhá výpomoc. To třeba kluk, který tam byl se mnou, tam takhle vypomáhá každou sobotu tři roky. To je obdivuhodné. Ne to, že někdo udělá takovou drobnou službu jako já. I proto o tom moc nerad mluvím, ale chápu, že se to ode mě očekává, protože toho kluka, co tam je tři roky, se samozřejmě žádný novinář nebude ptát, jaký byl jeho první den.

A jaký tedy byl váš první den?

No vlítnete okamžitě do praxe a hned začnete vykonávat tu péči. To je celé. Prostě makáte. Je to fyzicky náročné a kromě mě a toho kluka tam byly samé ženy. A to říká chlap, který má za sebou tři roky podbíjení železničních kolejí. Ale na nic moc nemáte čas, takže ta psychická únava na mě dolehla až asi po třech dnech. Člověk je tam opravdu velmi blízko lidského zániku.

Právě. Všichni víme, že stáří není nic úžasného, obzvlášť když je ještě spojené s nemohoucností. A vy jste si tím teď prošel na vlastní kůži. Změnilo to váš pohled na stáří?

To asi spíš ne, mně to téma nebylo cizí ani předtím, mám napsaný i scénář na krátký film, který se tímhle zabývá. Všichni stárneme, všech se to jednou bude týkat. Ale je to nepopulární téma, já tomu rozumím, nelze vstávat každý den s tím, že dnes můžu umřít.

Jde opravdu o smrt jako takovou, nejde spíš o obavy, co jí bude předcházet? Vy strach nemáte, když jste s tím byl osobně konfrontován?

Když jsem psal ten scénář, tak jsem na to samozřejmě myslel. Ale nejde na to myslet každý den. Tahle moje zkušenost to asi trochu ovlivnila, ale periodicita těch myšlenek se tím nezvýšila, já o tom přemýšlím tak nějak konstantně. Společnost pochopitelně furt pěstuje kult mládí, kult nezadržitelného hospodářského růstu, zlepšuje se kvalita života, dožíváme se vyššího věku. Ale nikdo už neříká, že tím prodloužením života se stejně člověk nevyhne fázi nemohoucnosti. Pro mě v tomto smyslu byla silná jedna zkušenost z pečovatelského domu.

Jaká?

Měl jsem tam klienta a vyzkoušel jsem si na vlastní kůži, co to znamená – a promiňte, nelze to asi říct přiléhavěji –, že musíte někomu vytáhnout hovno z řitě, protože tam uvízne. Nekomfortní lapálie. Ale pak, když jsem to tedy vykonal, tak jsem přemýšlel, že to hovno, opět s prominutím, má dva konce. A že je to na nic na obou těch koncích. Že tomu klientovi to není příjemné a mně také ne. Ale udělat se to musí. Nebo jinak – někdo to udělat musí. Protože ten klient už to udělat nedokáže, na jednom konci je bohužel ta nemohoucnost, a tak musí přijít někdo jiný, kdo ho musí té potíže zbavit. Mě se žena třeba ptala, jestli takové stáří má vůbec smysl? Když už člověk ani neví, jak se jmenuje.

A má?

Ta otázka je podle mě zbytečná, protože buď to smysl má a v tom případě jdu a vykonávám tu péči, nebo nemá, ale stejně musím jít a tu péči vykonávat.

Myslel jste někdy na to, jestli by ti lidé, kdyby vnímali, co se s nimi děje, jestli by to takhle chtěli? Jestli by to třeba chtěli ukončit dřív, aniž by se do téhle fáze dostali, kdyby měli možnost?

Většina lidí se opravdu bojí smrti, nebo ne smrti, ale umírání. Ale zároveň běžná lidská praxe je, že ty věci odkládáte, že se nechcete zbavit nějaké naděje. Takže pak už přijde fáze, kdy jsou tyhle myšlenky opravdu naprosto bezpředmětné.

A vy byste to takhle chtěl?

Já si vždycky dělám legraci, že si nechávám zhruba dvouprocentní šanci na nesmrtelnost nebo bystré vědomí. Ale nikdo to takhle samozřejmě nechce. Já taky nechci umírat v nějakém hospicu, kde si nebudu ani pamatovat svoje jméno. Ale nechci umřít ani náhle při autonehodě, byť s hezkou myšlenkou.

Pro mnoho lidí je představa umírání ve stavu, kdy jsou zbaveni lidské důstojnosti, opravdu děsivá.

Ale co to je lidská důstojnost? Já jsem si vyzkoušel, že ta důstojnost je přece na obou stranách. Na straně klienta i pečovatele. Že ta situace není příjemná ani jemu, ani mně. Ono to tak vypadá, ale je to zkreslený pohled, že jsou ti klienti zbaveni důstojnosti. Oni jsou ale přece jen nemohoucí a to nemá s důstojností nic společného. Přece kvůli tomu ta péče existuje, proto se o ty lidi pečuje, protože ta důstojnost je pořád na obou stranách.

Oni jsou pořád lidi, kteří jsou jen nemohoucí, ale stále mají svou důstojnost. Může tam být třeba pacient, který má alzheimera, neví, jak se jmenuje, není schopen sám si obstarat základní hygienu, ale pořád je to profesor matematiky. To, že se dostal do takové situace, neznamená, že přišel o svou důstojnost.

Pojďme teď na trochu jiné téma. Lockdown vás zasáhl přímo. Tři děti na on-line výuce, vy i manželka jako herci a majitelé divadla bez práce, a přesto jste o té době mluvil velmi poeticky – že jste si to užili.

My jsme patřili k těm šťastnějším, měli jsme nějaký finanční polštář, takže nás to nezruinovalo. Byla to nějaká nejistota, nervozita, ale opravdu jsme měli štěstí.

Nejde jen o finance, jde o totální změnu životního rytmu, chodu rodiny, lidé prožívali různé ponorky, vztahové problémy. U vás to bylo opravdu pořád tak růžové?

Tak ono – co máte dělat? Tak si to snažíte užít. Já jsem si třeba uvědomil, že pro děti to byla katastrofa. Že potřebují řád. To, že musí ráno vstát, vy jim musíte udělat svačinu, znovu jim opakujete, jaké mají ten den povinnosti, kdy jaký kroužek, úkoly a podobně. Že všechny tyhle věci, které jsou v běžném režimu pro ně vlastně dost opruz, jsou taky neuvěřitelně prospěšné. Protože nemají ještě vybudované ty receptory na udržení nějakého systému, ty si tím řádem právě budují. My dospělí už tyhle receptory máme, oni ne. A když děti ten řád najednou nemají, tak tak jakoby rozbřednou.

Jak jste s tímhle bojovali?

Snažili jsme se alespoň nějaký řád neřád udržet. Zavedli jsme denní rozcvičky, ranní vstávání, i když třeba výuka byla posunutá až na půl desátou, pravidelné procházky a prostě všechno možné, abychom nějaký řád uchovali. A opravdu to z nějakých osmdesáti procent bylo růžové. Já jsem si třeba užíval, že jsem s rodinou. Protože léta předtím jsem byl pořád někde v čudu, to pro mě bylo pozitivní, že najednou vidím děti růst, že jsem s nimi.

Ale samozřejmě vnímám, že je hodně ošemetné to takhle říkat, protože my jsme vážně měli štěstí. Je mi jasné, že třeba lidi, kteří mají hospodu nebo zrovna rozjeli byznys, do kterého dali všechny své úspory, k tomu si vzali úvěr a přišlo tohle, tak to vidí úplně jinak. To se samozřejmě těžko užívá domácí pohody.

Už jste to zmínil, ale řekněte nám o svém nejnovějším projektu – o krátkém filmu – víc.

On ten film vlastně ještě neexistuje, zatím je napsaný scénář, takže jen kus papíru. Jmenuje se to Barcarole, což je píseň benátských gondoliérů, která v tom filmu zazní. Spoluproducentem filmu je i Divadlo Verze, které vlastním s manželkou a přáteli. Film se odehrává v domově důchodců, kde zemře člověk a o jeho tělo se musí postarat mladá pečovatelka. Je to vlastně o konfrontaci mládí, té pečovatelky, která je na startu života a stojí tváří tvář lidskému zániku.

Je to vážné téma, ale je tam i kapka grotesknosti a černého humoru. Což je možná taky trochu ošemetné. Já si nechci dělat legraci ze smrti a z umírání, ale na druhou stranu každá životní situace, i když není vyloženě úsměvná, v sobě nějakou tu grotesknost nese. Humor prostě k životu patří.

Je na tohle teď vhodná doba?

Já jsem optimista. Tahle doba jednou skončí, pandemie přejde, o tom jsem přesvědčený. A budeme na to vzpomínat. Ono je pozoruhodné sledovat, co všechno je možný. Třeba v souvislosti s naším panem prezidentem. Kdyby vám někdo v roce 2015 přehrál video, jak ho dva lidé ve skafandrech přivezou do akvária, z něhož povede politická jednání, budete na to koukat, jak to je absurdní. Že se tohle přece nestane ani v blbém filmu. A vidíte, stalo se to. Sledovat tu pitoresknost reality, která předčí veškerou fantazii absurdnosti, je pozoruhodné. Já bych to proto bral i pozitivně a fakt jsem přesvědčený, že to jednou skončí. Musí to skončit.

Bavíme se spolu o hodně silných tématech, napsal jste scénář k filmu, jehož tématem je umírání, to je dost jiná tvář Igora Chmely, než jakou veřejnost vídá třeba v Partičce. Máte tedy dvě tváře?

Já nevím, nikdo přece nemá jen jednu tvář. Vypadá to jako paradox – vždyť je to ten cvok, co si na hlavu nasadí kdejakou blbost a pak dělá kraviny v televizi... Jak je možný, že tenhle člověk přemýšlí o smrti? Ale ono to možný je, navíc je to normální. Ale každý se chce nějak zorientovat, a proto chce lidi škatulkovat. Proto se pak lidé ptají: A jaký tedy jste? Jste spíš smutný, nebo spíš veselý? Spíš přemýšlivý, nebo jste spíš takovej pablb, kterého hrajete v televizi. Vždycky to ale záleží na situaci. Myslím, že umím být zábavný, ale to nevylučuje, že přemýšlím i o těžkých a hlubokých věcech.

Je mi jasné, že cokoli plánovat v téhle době a obzvlášť ve vaší branži je dost složité. Ale přesto. Máte nějaké plány, sny? Jak by podle vás měl vypadat ideální rok 2022?

Ideální by bylo, kdybychom odehráli všechna představení, která jsme museli odsunout z března na červen, z června na říjen a z října zase na duben. A aby už to pominulo. A v únoru bych rád natočil ten film, to je takový sen, aby se to podařilo. Aby se to úsilí nějak zhmotnilo. Podpořil nás Státní fond kinematografie, ale ta částka samozřejmě natočení nestačí, je potřeba to dofinancovat. A o to se teď snažíme na platformě Donio.

Taky bych si přál, aby naše divadlo, co vlastním se ženou a kamarády, na tu koronu nezhynulo. Ale jsem optimista, myslím, že lidi budou mít o živou kulturu vždy zájem. A strašně bych si přál, aby lidi ta situace nerozdělovala, jak se to zatím pořád děje. A to je podle mě katastrofa.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechtěli ochudit, proto přinášíme další rozhovory. Tentokrát jsou pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Než Igor Chmela natočí svůj film Barcarole, můžete se zatím těšit na filmové novinky roku 2022.