Hubnutí se nedaří? Může za to váš líný mozek

Hrozně byste chtěli shodit pár kilo, začít cvičit a jíst jen zdravě... Ale po pár dnech snažení se přistihnete, jak místo cvičení skončíte večer na gauči před televizí s miskou chipsů na klíně. Jako by vás „něco“ přemohlo. To něco je vaše podvědomí. Proč to tak je, a co s tím? Právě o tom jsme si povídali s Dr. Vladimírem Tukou, který u nás představil a rozvinul koncept NeuroCoaching založený na nejnovějších poznatcích neurovědy o fungování mozku.

Proč bych měla vědět, jak funguje můj mozek, pokud chci zhubnout, vyřešit nespokojenost ve vztahu nebo zlepšit komunikaci s kolegy v práci? Není to tak, že se rozhodnu a mozek pokyn či příkaz prostě provede?

Bohužel ne. Takhle to nefunguje. Mozek je jedna věc a vaše vědomí druhá. Mozek je řídící centrum, které má ale i své zájmy – dává si záležet, aby vás udržel v bezpečí a při své práci neplýtval příliš energií. Při rozhodování to znamená, že první volbou jsou již prověřená a zajetá spojení. Vymýšlení nových je pro něj energeticky namáhavá práce, takže když ho k ní vědomě nepřinutíte, tak ji neudělá.

Chcete říct, že mi mozek brání i ve chvíli, kdy chci zhubnout a cvičit, čili vlastně tělu prospět?

Nebrání, jen vám prostě jako první nabídne tu cestu, kterou je zvyklý jít. Pokud se rozhodnete změnit své návyky, musíte to dělat vědomě a předběhnout ho – obrazně řečeno. Protože jestli to necháte na podvědomí, pak vám sice bleskne hlavou, že je čas jít cvičit, ale protože se nesoustředíte, najednou zjistíte, že jste skončili v křesle u televize. To je ten hlásek, který při dietě říká, že jeden kousek čokolády nevadí, že ještě tahle večeře a pak začnete jinak. Rovnou říkám, že změna životního stylu ve stravování a pohybové aktivitě je vůbec tou nejtěžší a vyžaduje hodně práce, hodně energie a soustředění.

Takže mozek je vlastně takový líný kamarád, který nám kazí plány?

Trochu ano. Každá změna znamená krok do neznáma – a tedy mimo zónu bezpečí. V tu chvíli se spustí pomyslný poplach a vedení přechází na limbický systém, tedy centrum návyků a emocí, které způsobí takzvané vzdálení, čili začne oslabovat snahu něco měnit a vydávat se do neprozkoumaných vod. Někdy je nejtěžší vyskočit ze svého akvária.

Akvária?

Mám rád příklad, který říká, že jsme jako rybky v akvárku. Žijeme v něm pořád a tak dlouho, že už ani nevidíme, jak je voda kalná. Už jen to, že si připustíme, že s naším životem není něco v pořádku, že nám něco nevyhovuje a chceme změnu, je zásadní krok ji nakonec opravdu udělat.

Jak mi v tom pomůže, že budu vědět, jak funguje můj mozek?

Velmi. Třeba si uvědomíte, jak zásadní je vědět, proč chcete změnu, co pozitivního vám přinese. Že třeba záleží na tom, jak cíl formulujete. Je zásadní rozdíl mezi „nebudu večer jíst“ a „budu se cítit skvěle, když si večer dám už jen salát“. Negativní formulace jen posilují nežádoucí spojení – a ty rozhodně posilovat nechcete. Vy chcete vybudovat nové, po kterých pak mozek sáhne automaticky i podvědomě.

Takhle to zní docela v pohodě, tak proč to většinou ztroskotá?

Zas jsme u nastavení mozku, tentokrát v tom, jak si věříte. Když o sobě nemáte valné mínění a předem si myslíte, že nemáte na to, abyste zhubli, uspěli v práci nebo se vzepřeli zneužívání ve vztahu, tak to předem vzdáváte. Přitom někdy stačí málo. Místo „nezvládnu to“ stačí říct „zatím to nezvládám, ale naučím se to“. Najednou to není flinta do žita, ale plán rozvoje. Abyste uspěli, musíte jednat zcela vědomě, zapojit prefrontální kortex, tedy systém, který umožní soustředit se, chápat, rozhodovat se a nenechat se rozptylovat. Není to snadné, protože až devadesát procent bdělého stavu fungujeme automaticky, bez přemýšlení. Vědomé rozhodování a soustředění vyžaduje spoustu energie a někdy i pomoc profesionálního kouče. Třeba proto, aby vám vysvětlil nástrahy, vyplývající z toho, jak mozek funguje a pomohl je nebrat jako selhání a důvod přestat.

Jak mozek stárne, je asi budování nových spojení, a tím pádem i změna složitější, že?

Donedávna se neurověda přikláněla k tomu, že od chvíle zralosti, tedy asi od pětadvaceti let, mozek vlastně jen postupně degeneruje. Přelomové bylo zjištění, že tomu tak není a že i starého psa lze naučit novým kouskům, když chce. Mozek si uchovává neuroplasticitu tak dlouho, dokud ho udržujete v kondici. Na věk se tedy nevymlouvejte.

Jak se vám daří dotáhnout svá rozhodnutí? Napište nám!