Článek
Naděje nikdy neumírá. Ale může zhasnout. Stejně jako první svíčka na adventním věnci, jež nese stejné jméno. Že tomu tak je, jsem dlouho nevěděla. S rodiči jsem sice bydlela hned vedle Kostela, ale o plamínkách naděje či lásky tady nemohla být řeč. Byla to hospoda, kde chlapi podle tety Klotyldy propíjeli nekřesťanské peníze. Ale to ostatní sedělo. Často se totiž z ulice ozývaly ženské výkřiky ne nepodobné liturgiím. Pane Bože, ty to vidíš! Ježíši Kriste, drž mě! S vědomím, že žiju v krajině se silnou křesťanskou tradicí, jsem tedy byla konfrontována odmala. A to nejen v čase předvánočním, ale každý boží den. Kromě pondělí. To měli v Kostele zavřeno.
Druhá svíčka se jmenuje Mír. Stejný název se klenul nad branou JZD, kde pracovala většina tatínků mých spolužáků. Trávili spolu v Míru dlouhé hodiny, ale když nadešel advent, čas usebrání, ještě trochu přidali. Usebrali se a hned po šichtě mazali do Kostela. Byli tam v prosinci skoro denně, prý aby jejich ženy měly klid na pečení biskupského chlebíčku. Jo, když vám v žilách koluje křesťanské milosrdenství spolu se zlatým mokem, nemáte na vybranou. Tatínkové byli prostě boží. Možná proto Pepova maminka často říkala, že má s mužem jenom kříž. To ale nebyla pravda. My jsme náhodou moc dobře věděli, že Pepa má ještě tři starší bráchy. Tudíž má jeho maminka s tatínkem nejenom kříž, ale taky čtyři syny. Svatá to žena!
Lepší jméno než Přátelství nemohli pro třetí svíčku vymyslet, došlo mi, když jsem se vdala. Jenom mohutná podpora přátel notně živená hektolitry společně vypitého svařáku mi zabránila spáchat smrtelný hřích. Neměla jsem k tomu daleko, když se manžel rozhodl uvařit vaječný koňak podle receptu mé babičky. Možná jsem neměla tolik zdůrazňovat, že babička ho dělala jenom s trošičkou rumu. Anebo jsem naopak měla víc zdůraznit, že lihovinu, kterou nespotřebovala, neprolila vzápětí hrdlem. Ať už bylo spouštěčem cokoliv, místo likéru jsem měla v hrnci mléko s vejci a v posteli chlapa s opicí. Nezabila jsem. Tenhle smrtelný hřích mám pořád v záloze. Ale stejně mám vždycky dojetím stažené hrdlo, když na adventním věnci zapaluji poslední svíčku jménem Láska. Právě tu totiž vůči své rodině cítím. Přestože – stejně jako já - není ani trochu svatá.
Tak krásný advent, přátelé.
