Hrdinové, které nevidíte. To jsou záchránaři divokých zvířat

Život ve městě přináší zvířecím obyvatelům spousty výhod. Mají se kam schovat a o potravu zde také není nouze. To vše je vykoupeno nebezpečím, které na ně číhá doslova na každém kroku. Srnka se zotavuje po útoku psem, ježka zranil neopatrný zahradník a labuť si poranila křídlo o tramvajové troleje.

Podobné případy řeší Záchranná stanice hlavního města Prahy pro volně žijící živočichy prakticky neustále. Čím vším si zvířecí pacienti musejí projít, než budou vypuštěni na svobodu, proč nesahat na zajíce a jaké škody dokáže v českých lesích napáchat mýval? O tom všem jsme si povídaly s vedoucí ošetřovatelkou Zuzanou Pokornou (42).

V pražské záchranné stanici působíte už osm let, tedy od založení. Jak jste se k takové práci dostala? 

Studovala jsem etologii, chování zvířat. Jenže vědecké odvětví je složité v tom, že nevidíte výsledky hned, a pokud chcete něčeho docílit, je to běh na dlouhou trať. Během doktorského studia jsem začala pracovat na částečný úvazek v záchranné stanici ve Vlašimi a hrozně mě to chytlo. Když pak sháněli někoho na hlavní pracovní poměr, vědu jsem definitivně opustila a rozhodla jsem se pomáhat divokým zvířatům. Protože jsem se stěhovala zpátky do Prahy, hledala jsem už stejnou práci i v místě bydliště.

Je nějaký rozdíl mezi zvířaty, která jste přijímala ve Vlašimi, a těmi pražskými? 

Byla jsem si téměř jistá, že v Praze příliš různorodých druhů nebude, a je to přesně naopak. Dnes jsou pole poznamenaná průmyslovým zemědělstvím a nežije na nich už skoro nic. Na podzim a v zimě je na nich jen oranice nebo řepka, která je pro většinu zvířat nepoživatelná. Stěhují se tak do blízkosti lidí, kde mají mnohem rozmanitější podmínky. Travnaté plochy na sídlišti přitahují například zajíce a třeba ježky už ve volné přírodě prakticky ani nenajdeme.

Právě na ježky se specializujete. Přes léto jich máte v péči najednou až 200, to je neuvěřitelné číslo. Kolik jich máte teď? 

Myslím, že 42. Ještě začátkem listopadu jsme jich hodně vypouštěli na svobodu, protože bylo relativně teplo. Zbytek nebyl dostatečně vykrmený, aby mohl přezimovat v přírodě, a máme tu samozřejmě i nemocné jedince, kteří nebudou zimovat ani u nás.

Co trápí třeba tohohle ježečka? (Ukazuju na samičku s téměř nepohyblivou packou.)

Tu našli lidi v Prokopském údolí. Přední packu měla zamotanou v plotě a trápila se takhle několik dní. Do otevřené rány jí navíc nakladly mouchy vajíčka, jakmile se z nich vylíhly larvy, začaly prokousávat i zdravou kůži na zádech. V podstatě ji žraly zaživa. Naštěstí vypadá, že se z toho dostane. Ježci jsou opravdoví bojovníci, neznám moc zvířat, která by měla takovou chuť do života. Také mají neuvěřitelnou schopnost regenerace kůže a tkání. Dodnes mě to nepřestává udivovat. Kdyby se však nedostali do lidské péče, šanci přežít by neměli.

Mohla byste ve zkratce popsat cestu pacientů od příjmu až po vypuštění na svobodu? 

Zvíře, které se k nám dostane, je zraněné, vysílené, nemocné nebo se jedná o mládě. První fází je intenzivní péče. Musí být uvnitř v teple a dostávat vhodné krmení. Když jsou to ptáčata, krmíme je pinzetou do zobáčku, savce zas stříkačkou nebo dětskou lahví. Samozřejmé jsou i léky a ošetření ran či zafixování zlomenin. Jakmile se mládě začne krmit samo z misky, může se přejít k druhé fázi, tedy přemístění do venkovní voliéry, výběhu. To samé čeká i vyléčené jedince. Zde se pak připravují na vypuštění do volné přírody, což je zároveň třetí a poslední fáze.

Dokrmování mláďat musí být asi hodně náročné… 

Složité je to obzvlášť u ptáčat. Nejpozději v sedm ráno se musí s krmením začít a končí se třeba až v deset hodin večer. V létě jsou dlouhé dny a mláďata žadoní o jídlo, dokud nezapadne slunce. Pěvci se navíc krmí každých patnáct minut, to tu pak máme tři lidi naráz a ještě se musejí střídat s další směnou.

A jak jsou na tom savčí mláďata? 

Ty se nekrmí tak často, ale některá se zas krmí i v noci. My jakožto ošetřovatelé si malá ježčátka, veverčátka nebo kůňátka bereme domů a vstáváme k nim. Každé mládě musí mít ale jen jednoho ošetřovatele, v žádném případě si je nepůjčujeme.

Proč? 

Kdyby šlo z ruky do ruky, tak se ochočí, zatímco když má jednoho rodiče, zvykne si jen na něj. K tomu sice vazbu má a pamatuje si ho, ale ostatních lidí se bojí. Dá se tedy vypustit zpět do přírody.

Nedá mi se nezeptat, jestli vám zbývá čas na soukromý život? 

Tak snažíme se, ale přiznávám, že je to těžké. Když člověk pracuje s nasazením, nejde to moc dohromady s rodinou. Je fakt, že z žen jsme tu zatím všechny bezdětné. Jsou tu mladé holky, já jsem v tomhle trochu extrém, ale ony jednou budou chtít mít rodinu a budou muset změnit práci. Je to obětavé povolání. Když máte na starosti mláďátka, nemůžete odjet ani na dovolenou. Možná jen na chatu, kde je elektřina. Zvířata musí mít zahřívací dečky a jet s nimi třeba pod stan je nemožné, stejně nepřípustné je v sezoně mláďat i zahraničí.

Období mláďat je hlavně na jaře. Volá vám hodně lidí, kteří narazili na zraněné zvíře? 

Přijímáme i 200 hovorů denně, ale v polovině případů volajícím vysvětlujeme, že dané zvíře pomoc nepotřebuje. Tím, že si ho nebudou všímat, ho vlastně zachrání. Osvěta je potřeba. Mnoho lidí například neví, že zajíc je odkládací typ mláděte. Samice ho odloží na bezpečné místo a vrací se k němu až v noci. Jinak je malý zajíček celou dobu sám a dělá, že tam není. Pokud na něj někdo sáhne, je vyděšený k smrti. Samotný odchov je náročný i pro nás, protože jakákoliv manipulace mu způsobuje ohromný stres.

Kdo patří mezi vaše nejčastější zimní pacienty?

Ježci, kteří se probudí ze zimního spánku důsledkem nedostatečných tukových zásob, srnky pokousané od psů, labutě, které narazí do tramvajových trolejí, ale často míváme i celé kolonie netopýrů.

Musíte být nějak speciálně očkovaní? 

Všichni jsme naočkovaní proti tetanu a většina z nás i proti vzteklině. Ta sice u nás není, ale mohou ji mít právě netopýři, s kterými běžný člověk nepřijde do styku, ale pro nás riziko představují. Patří mezi stěhovavý druh a v některých zemích se vzteklinu stále nepodařilo vymýtit.

Občas se k vám do stanice dostane i zvíře, které v české přírodě nemá co dělat, třeba mýval. Odkud se berou? 

Lidé si je pořídili jako domácího mazlíčka a po čase zjistili, že je to neuvěřitelně náročné zvíře. Dokáže pustit vodu, otevřít lednici, dostane se do každého šuplíku. V bytě se nedá chovat. Jakmile začne být nezvladatelný, pustí ho do lesa a pohroma je na světě.

Co se děje pak? 

Nemají zde žádného predátora, vyplení hnízda a zlikvidují raky v potoce. Trendem v oblasti domácích mazlíčků jsou také lišky, ačkoliv je nezákonné chovat tuto šelmu bez povolení. Značkují si svoje teritorium a všechno ničí. Dožívají se 15 let a záchranné stanice nejsou schopny pojmout několik desítek ochočených lišek za rok. Další novinkou jsou vydry. Šíří se tu videa z Asie, kde je mají lidé na postroji a chodí s nimi na procházku. Divoká zvířata chtějí být divoká, jenže lidi touží mít něco extra.

To je hrozné. Ochočená zvířata už se do přírody vrátit nemohou, stejně jako nepůvodní druhy nebo trvale handicapovaní jedinci. Zůstávají u vás? 

Někteří jsou přímo u nás na stanici, jiní najdou domov v našich zookoutcích například v Malé Chuchli, Divoké zahradě Hostivař, v Kunratickém lese nebo lesoparku Kamýk. Tam se na ně může přijít podívat i veřejnost.

Aktuálním tématem jsou silvestrovské oslavy. Jak na ně reagují zvířata? 

Loni jsem měla poprvé noční službu na Silvestra a musím říct, že to bylo šílené. Pouliční pyrotechnika má na svědomí nesčetně životů. Během dvou hodin jsem jela pro sedm labutí, lidé házely dělobuchy na náplavce, pod auta, prostě všude. Vypadlo to jak na bojišti. Labutě v noci nevidí, ale protože se hlučných ran bojí, snaží se poslepu uletět a často do něčeho narazí. Jedna z nich to nepřežila, druhá je trvale postižená. Urvala si křídlo. A ještě bych to byla schopná pochopit, kdyby to bylo pouze jeden den. Ale výbuchy se ozývají od Vánoc až do Nového roku po celé republice. Zvířata nemají kam utéct. Špatně to snáší i domácí mazlíčci a stěžují si i maminky postižených dětí. Co mi přijde už úplně absurdní, je odpalovaní rachejtlí v lese. Takhle jsme museli utratit srnku, která s děsem v očích vlítla pod auto.

Co na to říct? Snad jen, že děkuju za to, co děláte. Doteď jste pomáhali vy, ale mě by zajímalo, jak můžeme my pomoci vám? 

Je zřejmé, že péče o živočichy není náročná jen fyzicky a časově, ale především finančně. Máme podporu hlavního města Prahy, ale počet živočichů v záchranné stanici roste a je každý rok až o stovky zvířat vyšší, stejně jako rostou vstupní náklady na krmivo a další materiál. Také se bohužel stane, že i přes naši snahu co nejvíce uzdravených pacientů vracet zpět do volné přírody to kvůli jejich hendikepu někdy není možné a zůstanou u nás trvale.

Někteří získají novou úlohu jako pomocníci při odchovu dalších pacientů nebo jsou v expoziční části pro veřejnost v našich zookoutcích. Teď na podzim jsme spustili nový systém pro podporu péče o živočichy i pro možnost stát se adoptivními rodiči těch živočichů, kteří u nás zůstávají trvale. Vše běží přes transparentní účet a webový formulář. Máme velkou radost, že mnozí volí adopci živočichů i jako originální vánoční dárek. Je to znamení, že lidé nejsou vůči přírodě lhostejní.

Chtěli byste Záchrannou stanici hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy podpořit? Jak na to, se dozvíte na jejich stránkách.