Hrdá maminka Hana: Můj nevidomý syn vystudoval dvě vysoké!

„Prvnímu synovi byly tři roky, když jsme se rozhodli pro druhé miminko. Bohužel poněkud spěchalo na svět a narodilo se před 30 lety pár dní po dokončení 6. měsíce mého těhotenství. Byl to chlapeček, dali jsme mu jméno Dominik. Vážil 1,30 kilogramů a měřil 40 centimetrů. Ihned po porodu byl ve speciálním inkubátoru odvezen do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A nastalo martyrium denních telefonátů… Přibýval až zázračně – asi 3–5 gramů denně, nicméně musel absolvovat dvě krevní transfúze.

Poprvé jsme jej viděli ve třech týdnech. Na to se nedá zapomenout! Ručičky i nožičky v pohybu, tmavě červená barva tělíčka… Domů jsme si ho přivezli po dvou měsících s tím, že bude muset mít brýle.

Tato naděje a štěstí nám bohužel vydržely jen do první návštěvy oční specialistky. Ta nám oznámila, že je dítě bohužel nevidomé. Později se ukázalo, že takzvaně prakticky nevidomé, tedy že do jisté míry zůstal cit na světlo.

Specialisté v Praze nám logicky nabízeli umístění ve specializovaných zařízeních, s čímž jsme ale my jako rodiče absolutně nesouhlasili a nesmlouvavě se rozhodli vychovat z něj naprosto integrovaného člověka. Bylo velmi náročné prosadit v té době před úřady náš názor a nechat si jej doma.Dominik si vždy hrál úplně normálně se zdravými kamarády, jezdili jsme na dovolené, chodili do restaurací, úplně samozřejmě měl rád návštěvu zámků, galerií, kde jsme mu o obrazech a artefaktech vyprávěli. Byl hudebně nadaný a v divadle jako doma – dokonce ho i sám hrál!

Navštěvoval takzvanou Oční MŠ v Hradci Králové, kde byly dětičky s různými vadami, jako je šilhavost a podobně. Paní ředitelka, učitelky, a dokonce i školnice byly úžasné. A zatím co jsme Dominika doma vychovávali stylem: ,ty to zvládneš´, ony jej opravdu láskyplně rozmazlovaly.

Blížila se školní docházka a jedinou pomůckou byl Pichtův psací stroj, na kterém se píše Braillovým písmem! Ale co s ním, když ho paní učitelka v běžné škole přece nemůže umět? A opět se našla skvělá paní učitelka Věra Nosková, která ho prostě naučila podle učebnice pro ekonomické školy psát všemi deseti prsty na psacím stroji. A tak měl syn s laskavým pochopením školského úřadu dvě hodiny individuální výuky s paní učitelkou a docházel do normální ZŠ.

Je pravda, že jsme spolupracovali asi do deseti let s psycholožkami (jedno vyšetření ročně), které bez rozdílu shledávaly vysoký stupeň inteligence našeho syna, ale IQ je jedna strana mince a vůle a schopnost zařadit se do společnosti druhá…

Dominik prošel se skvělými výsledky ZŠ Bratranců Veverkových v Pardubicích, a pak jsme se rozhodli pro jistotu pro SŠ sociálně-právní v Hradci Králové. I zde mu vycházeli vstříc, a tak byl několikrát vyhlášen i nejlepším studentem školy. Po maturitě dělal přijímací zkoušky na čtyři vysoké školy, z toho byl na tři přijat. Vybral si Univerzitu Palackého v Olomouci, kde byl promován poprvé magistrem.

Původní profesi sociálního poradenství vykonával přibližně půl roku, ale jeho láskou bylo stále divadlo. A když dostal nabídku od pana ředitele Východočeského divadla PardubiceMgr. Dohnala na práci v obchodním oddělení, nezaváhal ani chvíli. Úspěšně vystudoval ještě druhý magisterský obor na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně – Marketing a mediální komunikace – a zřejmě je dobrým a platným pracovníkem.

Dominik se oženil se „zdravou“ vzdělanou dívkou, má svůj byt (samozřejmě na tvrdou hypotéku) a měl a má dodnes spousty kamarádů.

Možná to vypadá úplně románově, ale zaplněný poutní kostel na Chlumku, kde se při Dominikově loňské svatbě slzám neubránili ani tvrdí chlapi, asi mluvil za všechny ty roky, kdy náš syn denně slyšel: ,Ti ostatní můžou, ale ty prostě musíš!'

Nikdo nám, ani mým osvíceným rodičům, kdy zejména dědeček lékař svému vnukovi vždycky bezmezně věřil a babička se mu úžasně věnovala, nevrátí ty bezesné noci pochyb, hledání, riskování... Ale stálo to za to! A nezapomeňme – brácha Daniel je pro Dominika dodnes jedničkou!“

Jak byste si asi poradili vy? Jste zastánci spíše ústavní výchovy, nebo byste se snažili dítě plně integrovat?