Hlášky rodičů, z nichž děti šílí! Také je říkáte?

Je jedno, zda jste přísný rodič nebo necháváte svým dětem spíš volnost, zda sázíte na instinkt nebo máte nastudované odborné knížky o výchově. Když už je toho na vás moc, nemáte čas, chcete „problém“ vyřešit co nejrychleji, nejspíš přistoupíte k hláškám, které vypouštějí rodiče z úst už po generace.

Tohle jsou jednoduše věty, které v dětství slýchávali vaši rodiče, pak vy – a nyní i vaše děti.

V určitém věku začne mít dítě vlastní představy o tom, jak se oblékat, a neoblékat, a je dost pravděpodobné, že vám se to nebude líbit. Nad stylem oblékání ještě řada rodičů dokáže mávnout rukou, jednoduše nejste nadšení z vytahaného svetru, rozervaných džín, bagančat k něžným šatičkám, nové bundě propíchané tisícem zavíracích špendlíků, ale co už naděláte. Na co jsou ale rodiče opravdu hákliví, je množství oblečení a ochrana ratolesti před nepřízní počasí. Jednoduše nikdo nechce mít doma nastydlé unudlené dítě a je jedno, jestli mu je pět nebo patnáct!

Neseď na té zemi, nastydnou ti ledviny! V případě dívek je pak tato hláška modifikována na „nastydnou ti vaječníky a nebudeš moct mít děti“. Kdo tuhle větu nikdy neslyšel a následně nepoužil, ať zvedne ruku.

A pak tu máme oblíbenou ustálenou konverzaci: „Vezmi si čepici.“ „Vypadám v ní jak debil.“ „Nevypadáš.“ „Vypadám!“ „A co je lepší, vypadat jak debil, nebo být nemocný?!“

Někdy ale rodiče dokážou nemožné. Propojit nošení teplého oblečení se zodpovědností a známkou dospělosti je totiž opravdový kumšt. „Chtěla jsem jít na večírek s kamarády a mamka mě nechtěla pustit. Že mám na lítání po mejdanech ještě dost času a že se nejdřív musím naučit zodpovědnosti a chovat se jako dospělá,“ vypráví šestnáctiletá Eliška. Když ale matce vyjmenovala několik „důkazů“ toho, že se jako dospělá chová, nestačila se divit. „,Nenosíš čepici a spodní košilku', řekla mi na to máma,“ popisuje mladá slečna.

Když se ale zeptala, jak s večírkem na jaře souvisí čepice a spodní košilka, zůstala stát s otevřenou pusou. „Máma řekla, že právě to nošení čepice a spodní košilky je ukázkou dospělého chování a zodpovědnosti ke svému zdraví,“ dodává Eliška.

Samostatnou kapitolou je pak škola a učení. Všichni rodiče chtějí, aby se jejich dítko dobře učilo, mělo dobré známky a šlo vstříc nejlepšímu vzdělání. A tak se v domácnostech zabydlela především obligátní otázka, co bylo ve škole. Vyvolá většinou jen povzdech, protočené panenky a maximálně zamumlanou odpověď „dobrý“ nebo „nic, v pohodě“, ale rodiče se stejně druhý den zeptají zase.

„Je pravda, že můj desetiletý syn už na tu otázku ani nečeká. Jakmile přijde ze školy, tak místo pozdravu hlásí, jaké přinesl ten den známky a podobně. Manžel se nad tím nedávno bavil, že už to připomíná vojenské hlášení: ,Hlásím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo!',“ směje se osmatřicetiletá Jana s tím, že si ale nemůže pomoct.

V diskuzích s dětmi rodiče někdy oprávněně prohrávají. Ratolesti je zahrnou pádnými argumenty, otázkami, na které neexistuje logická odpověď, rozum by velel přiznat prohru. Jenže rodiče se tak neradi vzdávají! A pomáhají jim v tom hlášky typu: „Až budeš mít svoje děti, tak to pochopíš!“ nebo „Všechno se ti to vrátí na dětech.“ Na to jednoduše puberťák nemůže nic říct. Představa vlastních dětí je pro něj stejně nereálná jako cesta na Měsíc.

No a když je nejhůř, přijde ustálené rčení „Maminka má vždycky pravdu“. „Moje máma už si z toho sama dělá legraci, ale stejně vím, že to tak trochu myslí vážně. Navíc tuhle větu vyšperkovala hláškou z jednoho filmu. Takže vždycky, když se zeptám proč, a ona nemá pádnou odpověď, říká ,bo slovo matky je svaté´,“ říká sedmnáctiletý Petr.

Jaké hlášky máte v oblibě vy, ačkoli je vaše děti opravdu nerady slyší?