Herečka Veronika Gajerová: Proč se nikdy nevdala?

Když slyšíte její hlas, chtě nechtě si představíte Samanthu ze „Sexu ve městě“. Bodejť by ne. Veronika Gajerová jí totiž svůj hlas propůjčila. Krom toho, že je mezi nimi určitá podoba, toho ale moc společného nemají. V současné době můžete Veroniku Gajerovou vidět v seriálu Kadeřnictví na Stream.cz. Co ji pojí s Marikou, „lehkomyslnější drbničkou“, kterou tam hraje?

Jak vzpomínáte na dabování Samanthy, náruživé milovnice sexu?

Moc ráda. Ta naše práce se totiž pořád vyvíjela a měla několik fází. Nejprve, když jsme se s režisérkou Marií Fronkovou sešly, jsme byly v šoku, co že to vlastně říkáme. Pak přišel další bod, kdy jsme vždycky musely na chvíli zastavit natáčení, abychom se mohly vysmát. Nakonec jsme to ale už dávaly úplně v pohodě. Ale že jsme se tomu chechtaly celou dobu, to tam zůstalo napořád.

Samantha ale není vaše jediná výrazná dabingová role. Co vám osobně je nejbližší?

Mám ráda animované filmy, protože se u nich vyblbnu. Ráda měním hlasy. Mezi mé nejoblíbenější patří třeba „Charlie: Všichni pejskové jdou do nebe“. Zpívala jsem tam za Whitney Houston. Pak ráda vzpomínám právě na „Sex ve městě“, tam jsem se vyřádila herecky. Ale role, která je mi nejbližší z hlediska dabingu, je Julie Lescautová ze stejnojmenného seriálu.

Proč zrovna ona?

V jednu chvíli se totiž naše životy jakoby prolínaly. Dabovala jsem ji v období, kdy se mi rodily děti a chodila jsem zároveň do divadla. A ona také byla mámou a přitom ještě inspektorkou kriminálky.

Doufám, že to nebude znít příliš směle, ale máte něco společného i se Samanthou?

Myslím, že jsem povahově úplně jiná než ona. U spousty věcí a rozhodnutí mi vždycky zůstával rozum stát. Samantha je totiž děsně sobecká, což já nejsem. Jsem více rodinný typ. A ona děti nikdy nechtěla. Na druhou stranu ji ve spoustě věcí obdivuji. A nejen ji, ale hlavně Kim Cattrall, jak ji dokázala zahrát. Ona je totiž přesně na hraně. Kdyby to bylo trochu méně, je to „podehrané“, o trochu více zase „přehrané“. Je přesná. No a lidé mi také říkají, že si jsme podobné.

Jaká vlastně je postava Mariky, kterou hrajete v novém seriálu Kadeřnictví?

Když jsem se k roli dostala, došla mi jedna věc. Že jsem kdysi dávno – v roce 1983 – natočila televizní film, který se jmenoval „Princezny na trvalou“. Hrála tam tenkrát plejáda skvělých herců. Bylo to o kadeřnictví a já tam měla stejnou postavu jako teď! Prostě kruh se uzavírá. No a ta moje Marika v Kadeřnictví… Je to taková lehkovážnější drbnička, ale jakmile jde do tuhého, něco se děje, tak se ukáže, že vlastně tak lehkovážná není. Je to žena s neuvěřitelnou energií a přes všechny ty životní peripetie se dokáže s lehkostí a humorem přenést. Ráda se předvádí, líbí se jí pěkní chlapi. Ale neříkám, že tam nejsou momenty, kdy si i ona sáhne na dno anebo kdy se sama potýká s problémy.

Mluvila jste o rodině, která je pro vás velice důležitá. Proč jste se nikdy nechtěla vdávat?

Jak to víte, že nechtěla?

Asi jsem to vydedukovala z toho, že jste měla dva dlouholeté partnery, s jedním máte dvě děti, ale svatba žádná.

Víte, ona se stala taková zvláštní věc. Když jsem byla malá holčička, tak jsem vždycky říkala: „Já se nevdám, já se nechám.“ A doma se mi smáli. Jenže ono to tak nakonec skutečně dopadlo. Nikdy jsem neměla potřebu se vdávat. Kdybych měla, respektive kdybychom se na tom domluvili s partnerem, tak bych to udělala.

Nedostala jste se někdy do situace, kdy jste si říkala, že byste se přece jen vdala?

Byl jeden takový krátký moment, když se nám narodily děti. Ale pak už to nabralo takových obrátek, jinou cestu, a nakonec na to nedošlo. Ale vlastně jsem o tom nebyla nikdy úplně přesvědčená. Až budu mít pocit, že nastala ta chvíle, tak to klidně udělám. Já nejsem nijak zásadně proti svatbám. Naopak.

Nikdy neříkejte nikdy, že?

Ano. Kdyby se to mělo stát, tak by to mělo být určitě někde na louce. A měla by to být oslava toho vztahu. Je krásné, když si to někdo v dnešní době, kdy se lidé rozchází a rozvádí, řekne ano. A ještě hezčí je, když spolu pak lidé vydrží.

Ono možná také záleží na tom, v jaké životní situaci se člověk zrovna nachází. V mládí je asi spíše přístupný spontánnímu rozhodnutí se vdát, aby ostentativně dal najevo svoji lásku, než když je pak starší, kdy může získat dojem, že se to od něj vlastně spíše očekává. Tak to ztrácí na tom kouzlu.

Přesně, a tak to je špatně. Musí to být: „Fakt se milujeme, pojďme si teď udělat krásnou oslavu vztahu. Pozveme příbuzné, kamarády, a bude.“ Tak to alespoň beru já. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem k nějaké té averzi vůči svatbám došla i proto, že jsem za komunismu byla na pár svatbách svědkem. Konaly se v takových těch příšerných obřadních síních, navíc se ti lidé pak dost často rozvedli. Tak jsem si říkala, že já tak dopadnout nechci.

Svatba vám štěstí nezaručí – a naopak. Když jste se rozešla s Petrem Kracikem, v jednom rozhovoru jste řekla, že vám konec vztahu přinesl i pozitiva. Mě ale zaujala věta, která se k tomu vztahovala: „Byl to takový přízemní život. Prádlo, žrádlo, divadlo.“ Jak jste to myslela?

Já se přiznám, že to je tak strašně dávno, že už vlastně ani nevím. Dneska už žiji úplně jiný život a totálně jsem to odstřihla. Takže vlastně už si ani nevybavuji, že bych to řekla. Ale tak to víte – máte dvě malé děti, chodíte do práce, staráte se o domácnost. Ale já jsem si to přes to všechno užila. To, že jsem měla, a hlavně dnes mám dvě krásné děti. Tehdy to byl asi nějaký bol, který už ale v sobě dnes nemám. Jednak je to daleko, jednak jsem to už vymazala. Jako kdybych se dívala z dálky na nějaký ostrov, kde už dávno nejsem.

Takže jste pak ani neřešila, když Petr Kracik opustil Terezu Kostkovou, se kterou byl po rozchodu s vámi?

Ne. Já už jsem to pak nesledovala. Už jsem tím nežila, tehdy jsem to měla v sobě nějakým způsobem vyřešené.

Není důvod proč, že?

Ano. Už to trvalo tolik let a bylo to tak bolavé, že jsem si říkala, že se musím zaměřit více na sebe. A konečně si začít ten život více užívat.

Já se třeba v životě snažím držet rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jak k této filosofii přistupujete vy?

Za všechno, co se mi v životě stane, jsem nějakým způsobem ráda. Květa Fialová říkala „Čím hůře, tím lépe...“. Všichni jsme se tomu smáli, jenže ono na tom něco je. Jen skrze tu bolest jste schopna nějakého hlubšího sebepoznání. Tím pak k vám promlouvá duše. Když budete zarputilá a nebudete to vnímat, začnete se pohybovat v nějakém začarovaném kruhu. Všichni děláme chyby, jen je třeba se z nich poučit a napravit je.

Na tom něco bude.

To si pište! U mě třeba existuje taková zvláštní věc – naprosto bezpečně mi přichází role, když něco řeším a hledám odpověď na svoji otázku. Pak se objeví role, která mi tu odpověď poskytne.

Jak to funguje?

Že vám třeba přistane Shakespeare, který je přesně ušitý na situaci, kterou máte nedořešenou a snažíte se dobrat konce. Takhle to ale mám i s knížkami. Vezmu nějakou, otevřu ji a zjistím, že je to tam. Takže nejenže já v tohle všechno věřím – ono se to opravdu děje. Prostě to funguje. A už to není otázka víry – nevíry. To je kvantová fyzika, nic není náhoda. Vše jsou puzzle, které pasují dohromady. Ačkoliv máte pocit, že tomu nerozumíte, jasný obraz pak vždycky vidíte až ve chvíli, když máte všechny pospojované. Všechno má svůj čas a je třeba být trpělivý. Což je třeba u mě průšvih. Já když něco chci, tak to chci hned. Vím, že na tomhle musím ještě zamakat.

Co vás v současné době nejvíce těší?

Určitě celý můj způsob života. Hodně maluji. Také se zajímám o staré civilizace, zejména keltské. A taky mě těší můj domov. Mám úžasné děti, které mi dělají radost. A práce. V divadle je mimořádná. Role, které dostávám, jsou jedinečné a úžasné. A v neposlední řadě také můj pejsek Vanilka.

Jakou roli Veroniky Gajerové máte nejraději?