Herečka Andrea Růžičková (37): Co si přeje k Vánocům?

Herečka a modelka Andrea Růžičková pochází ze Slovenska, kde vystudovala učitelství pro 1. stupeň a tvořivou dramatiku na Pedagogické fakultě Trnavské univerzity. Po škole se však začala objevovat například v reklamě a následně i ve filmech. V Česku ji budete znát nejspíš z Rafťáků (2005), kde ztvárnila hlavní ženskou postavu Kláru, ale kvůli výraznému slovenskému akcentu byla nadabovaná, nebo z retro seriálu pro Českou televizi Vyprávěj (2009), ve kterém se ujala hlavní ženské role Evy. Objevila se také v seriálu Ordinace v Růžové zahradě 2 (2016–2021) coby doktorka Marika Lukáčová.

Herečka však nyní tráví více času na rodičovské dovolené se svými dvěma syny – Tobiášem (4) a Jáchymem (1), které má s manželem Mikolášem Růžičkou (42), hudebníkem ze skupiny Republic of Two. Jak se těší na Vánoce, jaké má pracovní povinnosti či jaký je život na vesnici, kam se před pandemií s rodinou odstěhovala?

Jak se nyní v té hektické covidové době máte?

Hekticky! Asi jako každý. Snažím se žít, jak to jen jde. Děláme ale s manželem vše proto, aby se to nedotýkalo našich dětí. Aby neměly strach. Naštěstí ještě nejsou školou povinné, takže jsme spolu. Je to náročné vzhledem k logistice, protože oba dva s mužem pracujeme, manžel na AVU, já na seriálu. Zároveň se kvůli covidu různě přesouvají všemožné termíny, někdy je to chaos a my nevíme, co bude druhý den. Ale zvládáme to, jsme zdraví a máme práci, to je nejdůležitější. Neřešíme existenční problémy, jako velké množství lidí. Takže ve výsledku je to velké štěstí.

Chtěla byste se někdy vrátit i do divadla, nebo plánujete zůstat u filmů a seriálů?

V divadle jsem skončila před pár lety a nemám v úmyslu se vracet. Prkna, co znamenají svět, pro mne nejsou. Jaksi jsem tam nepatřila. Nevyhovoval mi režim, nezvládala jsem trému, necítila jsem to, byla jsem z toho nervózní a nemocná. Byla to úžasná zkušenost, která mi ukázala, že divadelní herec nejsem. Momentálně mám roztočený seriál pro TV Nova s názvem DOC. Jde o 16 dílů se silným příběhem podle skutečné události. Myslím, že to bude krásné.

A stíháte se také věnovat vašemu hobby, kterým je focení?

Co se týče uměleckého fotografování, momentálně mi na něj vůbec nezbývá čas…

Před pandemií jste se odstěhovala s rodinou na vesnici. Jste tam šťastná?

Žijeme v podstatě dvojí život ve dvou domácnostech. Nechali jsme si totiž malý byt v Praze, který využíváme, když tady pracujeme. Když máme volno, mizíme na vesnici, kde se tak trochu ztrácíme ze světa, žijeme pomalu, pocitově daleko od všeho, co se ve světě děje. Je to fyzická i psychická očista. Je tam spousta práce, která asi nikdy neskončí, pomáhá nám to vypnout mentálně. Je to takové rodinné sídlo, chodí za námi příbuzní a přátelé. Je to centrum radosti a pohody.

Změnila vás přesto nějak pandemie?

Hm, to asi každého. Možná jsem víc smutná, nervózní, naštvaná… ale zároveň mnohem vděčnější za to, co mám. Mám vlastně všechno. Milujícího muže, dva zdravé syny, domov, práci. Každá krize je transformací, jen na nás záleží, jak nás zformuje a jak si s ní poradíme.

Vy jste si poradila dobře, navíc máte i čas pomáhat ostatním. Spolupracujete například s Klokánkem.

Pro Klokánek vznikl zajímavý projekt Klokart, kde osobnosti veřejného života navrhují motivy na oblečení či předměty běžného užívání. Mám to tak, že pokud mne někdo o pomoc osloví, neodmítám, vnímám to jako svou lidskou povinnost.

A tak jste navrhla oblečení s vaším motivem nazvaným Světlo ze světla. Kde se ten nápad zrodil?

Motiv vznikal celkem dlouho. Protože jsem v minimalistického motivu chtěla zrcadlit mnohé. A to je někdy oříšek, znázornit složitost v jednoduchosti. Když už jsem nevěděla jak dál, protože to pořád nebylo ono, pomohl mi Pán Bůh, jednoduše jsem ho o to poprosila. A když dobře nasloucháte, vždy odpoví. Chtěla jsem tam totiž dostat víru v Boha a naději. Byli jsme v kostele, a když kněz řekl: „Světlo ze světla“, mne to probudilo. V tomhle spojení je vše božské i člověčí. Můžeme být také světlem, které rozsvítí světlo další. Je jako lavina.

Klokart ale není jediný projekt, pro který jste navrhla oblečení. Máte svou vlastní oděvní značku nARuby.

Navrhování kolekce nARuby začalo přímo ruku v ruce s pandemií a to teda nebyl vůbec lehký rozjezd, neboť byly lockdowny, lidé začali šetřit a míň utrácet. Tak jsme se značku snažili přizpůsobit situaci a vznikla z toho móda pohodlná, ale zároveň hezká. Vždy vycházíme z toho, aby oblečení šlo využívat na všemožné situace. Bez rozdílu jestli je, nebo není pandemie.

Jste také patronkou organizace Bez mámy, která pomáhá dětem bez rodičů v Africe postavit se na vlastní nohy. Jak jste se k tomu dostala?

Už je to nějakou dobu, oslovila mě Michaela Gongolová s manželem jako správci organizace. Jsou to úžasní lidé s velkou moudrostí a srdcem. Na počátku mého prvního těhotenství jsme podstoupili cestu do Afriky, přímo do sirotčince v Mahangu, kde jsme pobývali. Bylo to riskantní, ale cítila jsem, že je to správně. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Hodně toho člověk přehodnotí. Během pobytu jsem fotila jejich běžný život a fotky pak vystavovala. Výstava na jejich podporu pak kolovala po ČR.

Vy sama jste mámou dvou malých kluků, netoužíte do budoucna ještě po dalším dítěti, třeba holčičce?

Jsem ještě na mateřské a momentálně je to tak intenzivní období, že na další dítě si netroufám. Zároveň to ale ani nevylučuju. Kdyby přišlo, přijali bychom ho s absolutní láskou a pokorou. Jak holku, tak kluka.

Jak zvládáte s manželem péči o děti? Přeci jen máte svou rodinu na Slovensku.

Manžel mi pomáhá ve všem. Je mým nejbližším člověkem, jak v radosti, tak v starosti. Vše spolu sdílíme a prožíváme. Je to výjimečně citlivý a vnímavý člověk. Mít ho za manžela je pro mě dar. Mám ale štěstí i na rodinu, která byla přes rok několikrát za námi. My jsme na Slovensku nebyli rok a půl kvůli covidovým omezením. S malými dětmi to není úplně na pohodu.

Hodně jste před dětmi cestovala a fotila, chybí vám to?

Cestování mi moc chybí. V dnešní době se ale bojím, že nás někde někdo zavře do karantény. Ten stres není nic pro nás, velmi se celé rodiny dotýká. Proto momentálně volíme aktivity na domácím poli.

Takže budou i letošní Vánoce bez stresu? Jak se na ně těšíte?

Advent vnímám jako čekání na příchod onoho světla a naděje. Nijak neplaším, nic extra zatím nepeču, prostě čekám, přemýšlím a vnímám, co vše nám chce Bůh říct. Vše chystáme pomalu a postupně. Mám ráda atmosféru a nesnáším, když cingrlátka přebijou skutečné poselství Vánoc.

Co byste si letošní Vánoce nejvíc přála?

Přála bych si, abychom si všichni vypli telefony. Vyšli ven a zvedli hlavu směrem ke hvězdám.

Přispět na Klokáky můžete i vy. Přes stránky Darujeme.cz to můžete udělat jednoduše a bezpečně. Poslat můžete i DMS. Přispět můžete i na transparentní účet 3055103/0300 nebo nakoupit v e-shopu.

Rok pro dobro je nový projekt redakce Proženy.cz. Více si přečtěte zde!