Článek
Vzpomínáš, jak nás v hluboké totalitě svedla poprvé náhoda k jednomu vinárenskému stolu, kde jsme po pár skleničkách zpívali jazz, tradicionály, blues, co nám slina přinesla…?
„Hulákali jsme jako tuři, napsal jsi mi několik let nato do sleevenotu mé první desky.“
Já hulákal. Ty jsi zpívala. Koneckonců jsi už tehdy byla zpěvačka. Stejně bych si ale nebyl pomyslil, že ti to vydrží. Takových jsem už potkal. A ejhle! Ty sis věřila?
„Já jsem to moc chtěla, a tak jsem si asi i věřila. V té době – to může být tak pětadvacet let, že? – jsem už měla za sebou pár let na profesionální scéně a zrovna tehdy jsem myslím vystupovala v programu Petra Kotvalda.“
Holky z naší školky jsme ale v té vinárně nezpívali…
„To ani já s ním ne. Vystupovala jsem jako host, a tak jsem zpívala to, co mám ráda, nekomerční, náročnější hudbu, jazzovou, swingovou, bluesovou, jak to dělám i dnes, kdy už moje schizofrenie pokročila.“
Schizofrenie?
„Na jedné straně je to tahle hudba, které se nemíním vzdát a kterou zpívám na svých koncertech a nahrávám na alba – na posledním mám i Vysockého, Bregoviče, ale taky Alu Pugačevu a další deska, která se pomaličku začíná rýsovat, mě táhne víc a víc k šansonu –, na druhé straně jsou muzikály, ve kterých vystupuju. To jsou dva světy, které držím přísně oddělené od sebe. Ani na svých koncertech nezpívám nic z muzikálů – s jedinou výjimkou, jedné skladby z Carmen, takového skoro šansonu, který jsem tam nedávno zařadila. Nevím, ty dva světy se asi vzájemně moc rády nemají, ale já si v obou docela lebedím.“
V muzikálu Popelka, který je současně ledním revueFoto: Isifa
Při pohledu do tvého fermanu je ale jasné, že muzikály převažují. Do konce kalendářního roku je spousta představení, zato vlastní koncert ani jeden.
„Bohužel, to se někdy tak sejde. Ale o to větší mám radost, že si pořád, už dvanáct roků držím kapelu, která mě na mých koncertech doprovází, a ti kluci se stejně jako já na každý koncert pořád ještě těší.“
Téměř dvacet muzikálových vystoupení jen za říjen jsem napočítal! Jak můžeš mít čas na něco jiného, nemluvě o posezení se zpěvem jako tehdy?
„Ale jo, na to se čas najde, musí se najít. Rauty a podobné oficiální příležitosti moc nevyhledávám. Když producent přikáže, jdu tam z povinnosti, a jen co to jde, vytrácím se. Nebaví mě dívat se na to, jak se tam někdo objímá s někým, koho nemá rád. Ale líbí se mi v komorních vinárnách a podnicích, které mají duši, a ty si neodpustím. Jinak tento podzim je opravdu vytíženější než jiné roky. Začala jsem nově dělat Popelku na ledě a Vraždu za oponou, takže jsem momentálně ve čtyřech muzikálech. Ale jiné roky bývají úrodnější. A v příštím roce si chci vlastní koncertování vynahradit.“
Držitelka Stříbrné bratislavské lyry v muzikálu na ledě, to jsou paradoxy…
„Ten ještě není tak křiklavý, v muzikálech přece zpívá špička naší pop music. Držitelka Stříbrné bratislavské lyry ale těsně po revoluci, kdy se hudební scéna hodně zhoupla, zpívala i v jazzklubech. Tehdy na čas skončila i moje spolupráce s Karlem Černochem, v níž jsem se cítila výtečně. Díky svému rozhledu a všestrannosti mě obohatil samozřejmě hudebně, ale od něj jsem se například naučila i vařit, protože byl gurmán. Zkušenost z jazzklubů už bych si zopakovat nechtěla. Je to řehole.“
Člověk by řekl, že když se domů vrátí zpěvačka se Stříbrnou bratislavskou lyrou, byť se psal už umíráčkový rok 1988, bude mít dveře studií otevřené. A ono nic, co?
„Taky jsem si to myslela – a nic. Dokonce jsem v té době i trochu obcházela firmy, Supraphon, Panton, ale nebyl zájem. Skladba Ondřeje Soukupa a Pavla Vrby Jablko lásky vyšla na singlu, na druhé straně byla opilecká recesní písnička, kterou na Lyře zpíval Dejdar s Greifem, a tím to skončilo.“
A přišly znovu jazzkluby. Ale volnou nohu sis na rozdíl od některých jiných udržela. Nikdy jsi nebyla klasicky zaměstnaná?
„Chvíli po škole, než jsem začala v roce 1982 profesionálně zpívat. Různě po půlrocích jsem pracovala v kancelářích, kontrolovala jsem potraviny a tak. Pak už nikdy.“
S kolegy z Karlínského divadlaFoto: Isifa
Nebylo to občas krušné?
„Někdy ano. Člověku se už ani věřit nechce, že jsem občas měla v peněžence jen pár korun a z těch jsem si dávala stranou mince, abych měla na jízdenku na tramvaj, kterou jsem se musela dostat na místo, odkud jsme vyjížděli na koncert. Priority byly dané: kostým, šminky a jízdenka, abych dojela na sraz. Nebo že jsem třeba týden jedla jen vývar z kostky masoxu a chleba. Ale v té době jsem měla maminku, takže když jsem se dostala do Strakonic, vracela jsem se s ruksakem na zádech.“
To jsi dnes s téměř dvaceti muzikálovými představeními za měsíc asi slušně za vodou, ne? I když jste jistě honorářově odstupňovaní a ty zřejmě ještě nepatříš do nejvyšší kategorie…
„Jsme odstupňovaní a já už od počátku, od Drakuly roku 1995, patřím mezi střed a tam se stále držím. Kdybych byla za vodou, asi bych žila trošičku jinak. Nedrž se pořád jen toho letošního října. Ano, ten je prima. Uvědom si ale, že nepracujeme v létě. Teď jsem tři měsíce zkoušela dva muzikály, za což samozřejmě honorář není. Začátkem roku jsem zase pár měsíců nemohla pracovat ze zdravotních důvodů. Pak v každé sezoně přijdou mrtvé týdny a zase se to zředí. Takže když to zprůměruješ, není to jistě na naříkání, ale na velký jásot taky ne.“
Bez ohledu na finanční hledisko, ten zlom roku 1995 byl osudový: holce, která od dětství chtěla být buď herečkou nebo zpěvačkou, se splnilo obojí v jednom. Cítila jsi to taky tak?
„Jistě, pravidelný příjem na volné noze byl jen jednou z věcí. Drakulu jsem odehrála pětsetkrát. Hrávalo se i sedmkrát v týdnu. Když jsem pak nastoupila do Krysaře, asi rok jsem měla každý den představení. To bylo vyčerpávající. Ale i v tom si člověk najde světlé okamžiky: díky střídavému obsazení bylo každé představení vždy trochu jiné. Ale hlavně to skloubení zpěvu, herectví a tancování… tedy v mém případě jakéhosi pohybování… pro mě bylo něco nového a ohromného. A to nemluvím o setkání s výtečnými lidmi: s Karlem Svobodou, se Zdeňkem Borovcem, s panem režisérem Bednárikem, s panem Pištěkem, který ještě chvíli předtím dělal kostýmy pro hollywoodské velkofilmy a teď navrhoval pro mě…“
Uplynulo něco přes patnáct let a ty vystupuješ ve svém čtrnáctém muzikálu, v Popelce na ledě, který měl začátkem října premiéru. Zeptám se asi hodně neurvale: co to proboha je? Kdo na to chodí?
„To je vynález Jindry Šimka, ostravského režiséra, baleťáka, který vždy miloval krasobruslení, herectví a muzikály, a dostal nápad to všechno skloubit do jednoho tvaru, muzikálu na ledě…“
Ano, pejsek s kočičkou dostali jednou taky nápad uvařit dort a víme, jak to dopadlo. To není tvůj – a ani Šimkův – první muzikál na ledě, že ne?
„Hrála jsem v Mrazíkovi, jeho první inscenaci, i pak v Romeovi a Julii, tak ti mohu říct, kdo na to chodí. S Mrazíkem jsme objížděli sportovní haly tři roky. Vždy bylo plno a dospělí diváci plakali. Romeo a Julie byla už dražší inscenace, z místa na místo se přesouvala ve třiadvaceti kamionech. A opět: plné haly, na konci každého představení ovace vestoje. Rodiny s dětmi, kterým se to líbí, protože je to živé, barevné… Popelka se teprve rozjíždí, ale první ohlasy máme velmi dobré. Petr Malásek udělal krásnou hudbu, Vašek Kopta, protože je básník, napsal texty opravdu česky, což je dnes stále vzácnější.“
Vzala bys na Popelku svoje děti?
„Stoprocentně! Moje neteře už ji viděly několikrát.“
Neteře, budiž. Ale vlastní děti? Nebo vnoučata?
„Protože vlastní děti nemám, tak ne.“
Vidíš, jak z tebe nenásilně páčím detaily ze soukromí. Proč nemáš vlastní děti?
„Protože jsem zprvu otálela, prošvihla tak správný čas, a potom jsem prodělala těžkou operaci, po které už jsem děti mít nemohla.“
Ach, tak to se snad až omlouvám. Nebylo to tedy vědomé rozhodnutí, třeba pro dobro kariéry?“
„To v žádném případě. Ano, to odkládání s tím souviselo. Stále jsem měla dojem, že beze mě by se zdejší kultura položila. Naprosto scestný dojem, samozřejmě. Snaha nevystoupit z rychlíku, když je tak pěkně rozjetý. A najednou už bylo pozdě. Kdyby ses mě zeptal, jakou největší hloupost jsem v životě udělala, tohle by byla odpověď. Dnes nabádám svoje kolegyně: na nic nečekejte! Já jsem se tak o to víc upnula na cizí, potřebné děti, charitativně pomáhám nadacím. Inklinovala jsem k tomu vždy, teď jsem to jen víc rozvinula.“
Kdyby sis musela vybrat mezi svým srdečním repertoárem a muzikály, k čemu by ses přiklonila?
„Protože už i muzikály jsou mojí srdeční záležitostí, i když je mám možná v jiné srdeční komoře, byla by to těžká volba: musela bych být buď chudá, ale zpívala bych si svůj repertoár, nebo bych byla slušně zajištěná a v muzikálech. Ani v jednom bych asi nebyla tak šťastná, jako jsem teď. Nechtěj to po mně. Jsem ráda, že před takovou volbou nestojím.“
