Článek
Večer potřebuju ještě něco vysvětlit z češtiny, oznámila mi zmiňovaná před lety v den před svou zkouškou z dospělosti. Zjevně ji to moc netrápilo, a tak přišla někdy před devátou. A já si v hlavě sumírovala ty největší špeky, které po nás při studiu bohemistiky chtěli. Úplně jsem se tetelila radostí, jak na ni vysypu větu: „Není‑li doplněk rozvit, čárku nepíšeme. Rozvitý doplněk naopak čárkou oddělujeme, a to z obou stran, pokračuje‑li věta i za doplňkem“.
Jenže na moji otázku: co tedy potřebuješ vysvětlit, následovala poměrně překvapivá věta: Tak nějak tu gramatiku. Poslala jsem ji spát.
Miluji větné členy
Já sama jsem byla na češtinu docela nadaná. Ráda jsem si barvičkami spojovala větné členy a už na základce jsem měla přečtenou velkou část české literatury 19. století. Možná to trochu souviselo s tím, že jsem byla první ročník výběrové školy, na kterou se sjížděly do Slaného děti z okolních vesnic, a nikdo nepočítal s tím, že od nás autobus přijíždí před budovu vzdělávacího systému už v 6:30.
Poté, co jsme někdy v listopadu začaly s kamarádkou během více než hodinového čekání na otevření školy omrzat, z nás udělaly knihovnice. A co si budeme povídat, v 80. letech se nám mohlo o Rowlingové nebo Poseroutkovi jen zdát. A tak jsem četla a četla a dozvěděla se nejen to „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku”, ale také jsem v novele Kantůrčice od Karolíny Světlé poprvé nahlédla do očí pravdě o tom, jak složitý život mají ženy.
Třída byla matematická a matematika mi šla vlastně taky. Na své limity jsem narazila až při studiu na matematicko-fyzikální fakultě. Tu už jsem nezvládla, i když pravda, těžko říci, zda to nesouviselo s tím šprtem, co mě ochotně doučoval. Ta dcera, co neumí gramatiku, je totiž jeho a narodila se nám už po druháku na vejšce.
Moje studijní zkušenosti prostě jasně předpokládaly, že když je člověk trochu inteligentní, tak se může naučit gramatiku, že dělat hrubky ve vyjmenovaných slovech je trapné, rovnice o dvou neznámých jsou zábavné, druhé mocniny do dvaceti přece umí každý nazpaměť a goniometrické funkce jsou logické.
Za povinnou matematiku!
Tahle pýcha mě provázala životem po několik desetiletí a za povinnou maturitu z matiky bych šla demonstrovat, stejně tak bych trvala na povinné četbě Nerudy, Jiráska i Kajetána Tyla.
Moje jistoty ale už maličko rozhodila starší dcera, když se ukázalo, že ze slohovek má sice jedničky, ale její znalost gramatiky se i v dospělosti neposunula dále než k automatickým opravám ve Wordu. O počtu přečtených knih bych tady raději ani nemluvila, ale myslím, že Harry Potter má sedm dílů…
A ještě více spravedlnost osudu udeřila s tou mladší, která si pořád není jistá tím, že pět krát pět je dvacet pět.
Obě mé úžasné dcery mi jasně ukázaly, že cesty vzdělávání jsou složitější, než bych čekala a že některé schopnosti se prostě v dětech neprobudí, i kdyby se šprtaly každý den. A tak jsem šťastná za to, že maturitu z matiky neprosadili podobní ignoranti jako já.
Znalost doplňku, díla Karolíny Světlé a možná ani násobilky prostě z nikoho nedělá lepšího člověka, a dokonce se bez nich dá žít i vystudovat vysokou školu. Milujme své báječné děti, a stůjme při nich, i když jim naše školství pořád podkopává sebevědomí.
