Generace Z i Husákovy děti: kam patříte vy?

Lidé se dožívají stále vyššího věku a asi nikdy v takové míře nežilo tolik různých generací vedle sebe. Minulost a současnost se prolínají a obohacují, ale přináší to i řadu konfliktů. Abychom se mohli vzájemně chápat, měli bychom nejdřív vědět, co je pro dané generace typické a proč.

Tito lidé zažili jako děti ekonomickou krizi, která vyústila v 2. světovou válku (pojem tichá generace poprvé použili v magazínu The Times v roce 1951). Naučili se vystačit si s málem, přežít bídu a válku. Na ambice v podobě vzdělávání či kariéry jim nezbýval prostor. Dnes už nejsou příliš společensky aktivní.

Lidé, kteří přišli na svět zhruba v letech 1935 až 1965, v USA zažili ekonomickou prosperitu a zároveň mají stále v paměti těžkosti, které tomu předcházely. U nás to bylo trochu jinak. Prosperita se nekonala, poválečná doba a totalita nic moc dobrého nepřinesly. Mnozí přišli kvůli kolektivizaci o majetek a budoucnost jim nalinkoval třídní původ. V našich krajích je to spíš druhá tichá generace: lidé okolnostmi nucení respektovat autority a instituce.

Dnešní zhruba pětatřicátníci až padesátníci, tedy lidé narození v letech asi 1968 až 1983, vyrůstali ve světě Tuzexu, bonů a podpultovek (Pamatujete, co letělo za socialismu?). Vychovávali je rodiče, kteří se báli vzepřít se režimu. V období dospívání to někdy vedlo k touze se rodičům vzepřít. To bývá běžné, tady to ale bylo silnější. Totalitní prostředí k rebelii vybízelo a následky bývaly fatální: vyhazovy ze škol, nepřipuštění k maturitám, i přes studijní předpoklady nepřijetí na vysoké školy atd.

Velké populační vlně z této doby se u nás říkává Husákovy děti, podle prezidenta Gustáva Husáka (†78). Částečně je za tím podpora mladých rodin, ale podle některých odborníků se jednalo jen o přirozený důsledek toho, že se jednalo o potomky populačně silné generace. Tito lidé touží po finančním zázemí a jistotách, které jim dávají pocit bezpečí. V západních zemích generace X nezažila totalitu, ale neustálou nejistotu a strach vyvolávala studená válka. Takže i tam kladou tito lidé velký důraz na jistoty a snaha zajistit rodinu i do budoucna je velmi silná.

Tohle není samostatná generace, spíš podskupina. V lidech narozených zhruba v letech 1978 až 1983 je kus staré doby (normalizace, světa bez internetu atd.), ale i kus nového tisíciletí s vymoženostmi, které přineslo. Vycházejí proto jak s generací Husákových dětí, tak s tou následující, na druhou stranu nikam nezapadají, takže nemají „pevné místo na zemi“.

Říká se jim také generace Y nebo Havlovy děti. Narodili se v letech 1984 až 2005 a typické je pro ně sebevědomí. Byli vychovaní tak, že nic není nemožné, nic není zakázané (euforie z nabyté svobody) a mohou mít vše, na co si vzpomenou. Chtějí všechno rychle a hlavně snadno. A když je něco nebaví či unavuje, zkusí něco nového. Často mění zaměstnání a mnohdy se jim nedaří navázat pevné vztahy. Trpí hlavně třicátníci. Podobné je to i na Západě: po pádu komunismu se svět globalizoval a tlak na rychlý výkon byl všude stejný.

Říká se jim i generace M (podle slova multitasking) nebo N (jako net generation). Na svět přišli v letech 2005 až 2015 a technologiemi jsou zasaženi víc než jakákoli generace před nimi. Do světa tabletů, mobilů a sociálních sítí se narodili. Na internetu si hledají kamarády, baví se tam, objevují svět. Vzdělávání v klasické podobě je pro ně zkostnatělé, internet a virtuální svět nabízí kvalitní informace (kurzy, rozsáhlé knihovny, přednášky, rozhovory s kapacitami nejrůznějších oborů...). Někdy se jim ale může stát, že je pro ně svět na síti víc než skutečný život. A pak nastává problém.

Znáte FOMO, nemoc ze sociálních sítí?