Gabriela Partyšová: Rozvodu napomohl bulvár

Vymínila jste si, že nechcete mluvit o soukromí. Proč?

„Protože v současné situaci čímkoli, co řeknu, přilívám olej do ohně. Proto je pro mě nejlepší brát to jako uzavřenou kapitolu a nevyjadřovat se k tomu.“

Ale v Top Star Magazínu, který uvádíte, se s chutí dopouštíte téhož vůči druhým. Není to nespravedlivé?

„Nejsem dramaturg toho pořadu, i když oproti minulosti už trochu mohu mluvit i do obsahu. Za čtrnáct let, co podobný typ pořadů v televizi dělám – počítám sem i Prásk! na Nově –, jsem lidem, o kterých jsme točili, nikdy neublížila. Nemusím vám přitom říkat, že postprodukcí, ve střižně, lze udělat z kohokoli hlupáka, když chcete. Soukromím jsem se nikdy netajila přesně proto, že odhalování soukromí je součást mé práce. Nevyhýbala jsem se odpovědím na žádné otázky. Tuhle obranu jsem nasadila až teď, kdy mám intenzivní dojem, že mi bulvární média napomohla k rozvodu manželství.“

Až tak?!

„Opravdu, mám ten pocit. Samozřejmě nevím, jak by situace bez vměšování médií nakonec dopadla. Ale naopak vím, že kampaň médií byla tak šílená, že se nedala snést.“

Ono je to ale těžké. Rozhovor třeba s paní Kubišovou nebo i s Lenkou Dusilovou nabízí závažnější témata než rozhovor s vámi. Jde o umělecký kalibr dané osobnosti, tak bych to nazval…

„Můžeme diskutovat o tom, jestli showbyznys unese závažnost. Ale rozumím vám. Nemyslím si o sobě, že jsem bůhvíjaká umělkyně, nečekám žádné ceny, televizní, ani jiné. Jen bych na obhajobu své profese, která vypadá tak, že projít se ve studiu z bodu A do bodu B a říct k tomu jednu větu, by uměl každý, ráda řekla, že to tak není. Dnes oceňuju jak svoje začátky v rádiu, tak deset let, která jsem si odpracovala jako redaktorka. Stále se profesně vzdělávám, zdokonaluju se v angličtině, chodím k paní profesorce Postlerové na rétoriku a řeč těla… Třeba se jednou vypracuju na holku – nebo už dámu – které budou novináři klást i závažnější otázky než jen o soukromí.“

Povrchnost, senzacechtivost… Znovu musím opakovat: vždyť vy ji Top Star Magazínem podporujete.

„Když jsem nastupovala do pozice moderátorky, skutečně už hraničil neověřeností informací a tónem s bulvárem. S novou producentskou skupinou jsme se to pokusili zvrátit a myslím, že máme našlápnuto na příjemný pořad. Už jen tím, že se nepaseme na tom, když je někomu zle. Snažíme se být na straně lidí, s nimiž točíme, ne proti nim. Odhalování pseudoskandálů, často vymyšlených, je už kolem nás moc. Samá negativa, takže veřejnost už ani nemá šanci vybavit si o dotyčném něco pozitivního. Zase mluvím z vlastní zkušenosti, co jsem si o sobě za poslední týdny přečetla: že jsem se zhroutila, že dlužím peníze, že odcházím z Primy…“

Povězte mi upřímně, co by vám dnes udělalo větší radost: nabídka moderovat třeba Českého slavíka, nebo získání ceny Akademie populární hudby jako Zpěvačka roku?

„Samozřejmě že cena Akademie. Ale to nehrozí a ani nikdy nehrozilo, protože já jsem nebyla nikdy médii jako zpěvačka přijata. Přestože jsem natočila čtyři desky.“

A to přesto, že víc než cokoli jiného jste v začátcích chtěla být zpěvačkou…

„Ano, to je pravda. Ale ne kvůli cenám. Zpívání mě baví, chtěla jsem mít hit, to ano, ale to je touha každého, kdo do těchhle vod vypluje. Ale nakonec mi vlastně ani nevadilo, že si pak desku moc lidí nekupuje, protože už jen pocit, když jsem byla ve studiu a užívala si to tam, mě tak vnitřně naplnil, že jsem to neřešila. Pak mě mediálně rozcupovali, že neumím vůbec nic. Odtamtud se odvíjel punc povrchnosti, kterého jsem se dlouho nemohla zbavit, možná dodnes.“

Možná šlo jen o špatně odhadnutou míru propagace. Váš manžel vás tlačil hodně vehementně. Nemáte taky ten pocit?

„Přiznávám, že jsem ten pocit tehdy měla taky. Oblepil mnou billboardy v celé republice, aniž by kdokoli tušil, kdo jsem. Říkala jsem mu tehdy, že mám raději, když slyším nějakou písničku a pídím se, kdo ji zpívá, než naopak, abych se pídila, co zpívá člověk, který na mě odevšad kouká. Pepa cítil, že tak je to správné. Já to tehdy nejspíš ani neuměla pořádně posoudit. Ale copak mu to můžu vyčítat, když to dělal nejspíš proto, že mě tolik miloval?“

Pseudonymy, které jste si pro svoje desky volila, by skoro naznačovaly, že jste se za ně styděla.

„To určitě ne. Gabriela Partyšová se zdálo firmě EMI moc dlouhé, proto mi v osmnácti letech řekli, že budu jen Gabriela. A protože jako Gabriela Partyšová jsem byla v Prásku, v pořadu Eso, kam jsem udělala konkurs ve snaze přiblížit se v televizi víc hudbě, vymysleli jsme s Lenkou Hornovou, která Prásk! moderovala, že budu své dvojče. Dvojče Rebeka pak moderovalo Eso a vydalo další desku. Nebyl v tom žádný stud. Naopak, zpěv jsem brala jako koníčka, na kterém jsem nemínila zbohatnout.“

Jak jste se s panem Koktou poznala?

„Na koncertě Heleny Vondráčkové, díky mému švagrovi. Dva roky jsme pak chodili na večeře a kamarádili spolu, až to přerostlo v partnerství.“

Nápad, že vám coby odborník na reklamu bude dělat i PR, vznikl hned, nebo později?

„Věděl, že chci zpívat, miloval mě a jako každý milující muž udělal pro svou manželku zaslepeně cokoli. Měl vydavatelství, a tak mi vydal dvě poslední desky. A ať měla reklamní kampaň, kterou je podpořil, dopad jakýkoli, ať se na ni leckdo díval s despektem, já jsem zvyklá brát si z věcí vždy to pěkné, a tvrdím tedy, že to od něj bylo opravdu hezké.“

Umíte si představit, co byste byla, kdyby váš muž neměl takové prostředky a možnosti?

„To se těžko odhaduje. Pravda ale je, že jsem už tři roky pracovala v televizi a měla za sebou dvě natočená CD, když jsme se seznámili. On se jen snažil udělat ze mě zpěvačku. Ráda taky přiznám, že se mi pracovalo velmi dobře a mohla jsem se i někam posouvat, protože jsem jednak neměla dítě a taky jsem nebyla závislá na penězích z televize. To se hned jinak dýchá, než když se lopotíte za každou korunou a víc vám jde o peníze než o kvalitu.“

Kdesi v tisku jste si pochvalovala, jak se nabídky práce hrnou. Kvantita je tedy uspokojivá. Co kvalita?

„To byste se asi měl zeptat těch, pro které pracuji. Myslím ale, že jsem se docela vypracovala. Jak už jsem říkala, snažím se pro to stále něco dělat, nechodím na akce jen proto, abych je zdobila, pěkně oblečená známá tvářička. Já osobně mám tedy zpětnou vazbu kladnou. Dá se tak soudit i z toho, že firmy nebo agentury, pro něž dělám, si mě zvou opakovaně. A připouštím, že z deseti akcí se jedna povede méně.“

Třeba loňská Česká Miss, jak se dala slyšet paní Maláčová…

„Velký pořad, přímý přenos, to je těžká disciplína. Jaro Slávik, kterého Míša Maláčová ke mně vybrala, od počátku upozorňoval, že není moderátor. A ani já neskákala radostí, protože s takovým typem akcí nemám příliš zkušeností. K tomu jsme dva měsíce pracovali na scénáři, měli volnou ruku, a tři dny před soutěží bylo najednou všechno jinak. Nicméně sledovanost byla v historii České Miss na Primě nejvyšší. Co na to říct?“

Prvně jste ke kumštu čichla ještě na gymnáziu dabingem. Jak to, že vás to netáhlo dál k herectví?

„Chtěla jsem na JAMU v Brně, odkud pocházím, studovat obor muzikál, protože tam se pro mě snoubilo zpívání, tanec a i to herectví. Jenže v osmnácti mi vyšla na základě jedné talentové soutěže deska, která mi vynesla nabídku dělat na Nově s Lenkou Hornovou pořad Prásk!. Stála jsem před volbou, zda jít do Prahy, nebo studovat. Zvítězila Praha s tím, že po dvou třech letech se vrátím a nastoupím do školy. K tomu ale už nikdy nedošlo.“

Vaše kariéra zpěvačky je v útlumu. Pět let jste nevydala tón. Kdy to zase rozjedete?

„Třeba se ke zpívání někdy ještě vrátím, ale v dohledné době to nehrozí. Věnuji se moderování, které mě baví. Těším se ze svého pětiletého synka, rozvádím se. Pořád je co vymýšlet, ale času je stále méně.“

Nejčerstvěji jste si vymyslela jakousi rádiovou show, že?

„Týdenní hodinový pořad, který vysílají každou středu rádia sítě Kiss. Vždy bude mít jedno klíčové téma a potom probereme aktuality z nejrůznějších oblastí života, od politiky přes showbyznys.“

Pořad moderujete s Jarem Slávikem. Když se teď na něj ptám, není to zrovna otázka na soukromí, kterých jsem se měl vyvarovat?

„Moderuji ho s Jarem a dělá ho s námi i semifinalista soutěže Česko-Slovensko má talent Jirka Harnach. A otázka na Jara Slávika se týká soukromí do té míry, že Jaro je můj kamarád a platonická láska.“