Forenzní genetička: Ženská a mužská logika neexistuje

Moc bych si přála dostat se do hlavy Haliny Šimkové a pochopit její myšlení. Proč? Zatímco mnoho lidí si při cestě vlakem třeba čte, ona si vymýšlí matematické příklady – většinou jde o pravděpodobnosti. A ačkoliv se to nezdá, matematika má co do činění i s kriminalistkou. Halina Šimková šestnáct let působila jako forenzní genetička a zkoumala stopy spojené s nejrůznějšími trestnými činy. Dnes přednáší genetiku například na VŠCHT nebo Přírodovědecké fakultě UK a věnuje se bayesovské inferenci – posuzování relevance důkazů pomocí matematických metod. A kromě matematiky a kriminalistiky ji zajímá také vizuálno – na FAMU studovala animaci.

Co mají společného vizuálno, matematika a genetika?

Mě. Asi je to neobvyklé, ale já už jsem si na sebe zvykla. Mám opravdu ráda logické myšlení a matematiku, kdy uvažujete o věcech abstraktně. Můžu si číst knihu o Velké Fermatově větě a bude mě to bavit. Na druhou stranu mám ještě velmi silnou jinou složku myšlení, která si více užívá emoce a která je spojena s uměním. Možná že se celý život snažím v sobě harmonizovat tyto dvě stránky. Baví mě, že o nějaké věci můžete přemýšlet více způsoby. Buď biologicky, fyzikálně a matematicky a dělat logický abstrakt, anebo na to můžete pohlížet z hlediska intuice a toho, jak to funguje ve společnosti. Pokaždé vlastně dostanete jinou odpověď na stejnou otázku.

Jako třeba?

Tak třeba databáze DNA. Když se sama sebe budu ptát, jestli by v ní měli být všichni lidé už od narození, tak logika a matematika mi řeknou ano. Spousta věcí by pak byla jednodušší a bylo by to výhodné. Jenže druhá hemisféra to odmítá. A argumentuje tím, že by ve společnosti přece měla být zachována důvěra v dobro v lidech a respekt k soukromí. Nemůžeme každého ihned po narození považovat za potencionálního pachatele a zanést jeho DNA do databáze s vidinou toho, že by nám to mohlo usnadnit jeho identifikaci.

K vaší práci je nezbytná logika. Teď trochu s nadsázkou: jak je to s ženskou a mužskou logikou, existují?

Ne. Jsou to jen stereotypy o ženách a mužích, kterými jsme zaneseni a za které jsme často asi vlastně rádi, protože nás vedou životem a dávají nám řešení. Jenže často nesprávné.

Vážně tam žádné rozdíly nejsou?

Samozřejmě identifikovatelné rozdíly existují. Muži asi mají tendence přisuzovat důležitost něčemu trochu jinému než ženy. Když to tedy bereme v průměru. Také jsou přímější v řešení určitých záležitostí, včetně použití přímé fyzické agrese. Ženské na to zase jdou často oklikou. Spolupracuji jak s muži, tak se ženami, ale nedokážu říct, že by jedno nebo druhé pohlaví mělo něco v té své logice navíc.

Mně třeba přijde, že muži jsou se vším rychle hotoví. A my se ve věcech více vrtáme.

Oni totiž většinou asi více filtrují a zaměřují se na podstatné prvky informace. Na základě toho ale můžou dojít ke zkreslenému úsudku, protože jim něco unikne. A ženy zase pojmou více informací, ale pak to může vést k tomu, že se jim daná situace jeví nejednoznačně, což ztěžuje rozhodování. A obojí přístup najde své uplatnění, rozhodně si nemyslím, že jeden z nich je lepší. Prostě buď je logika, nebo ne-logika.

Co to je bayesovská inference, které se dnes, mimo jiné, věnujete? 

Je to vlastně nová metoda, jak pracovat s informacemi, tedy v našem případě s důkazy. Přístup, kterým se hodnotí jejich váha nikoliv intuitivně, ale matematicky pomocí pravděpodobností. Může se totiž stát, že důkaz, který vnímáte nějak pocitově, může vyjít úplně jinak ve chvíli, kdy jej pořádně zanalyzujete.

Můžete to vysvětlit na nějakém příkladu? 

Dejme tomu, že jde o skutek, o kterém víte, že ho spáchaly dvě osoby. Na místě činu se najdou dvě krevní skupiny. Jedna je třeba A a druhá 0. A vyšetřovatel pak zadrží podezřelého, který má 0. No a my pak zjišťujeme, jak informace, že má zadržený 0, posiluje nebo oslabuje hypotézu, že ten člověk na místě činu skutečně byl. Mozek si intuitivně vyvodí, že když je tam shoda, tak že pravděpodobnost stoupá. Ale ono to tak právě být nemusí.

Jak to?

Ve skutečnosti záleží na četnosti dané krevní skupiny v populaci. Když budeme třeba v Jižní Americe, kde má krevní skupinu 0 více než padesát procent lidí, tak ten důkaz začne fungovat opačně, tedy ve prospěch podezřelého.

Díváte se ráda na kriminálky?

Vlastně ani moc ne. Mám ráda kriminalistické pohádky, třeba slečnu Marplovou nebo Sherlocka Holmese. Tam vím, že je to s nadsázkou, a co mě na tom zajímá, je ten příběh. Čím více se pořad snaží být reálný, tím více vnímáte rozpor se skutečností. Normální člověk to nevidí, ale odborníka to nudí. I proto děláme na Streamu pořad „Expertiza“, kde se snažíme vysvětlovat, jak je to ve skutečnosti. Ne ale, že bychom snad chtěli někoho poučovat, jak se to má dělat správně, spíše jen uvádíme věci na pravou míru.

A co třeba když vyšetřovatel požaduje výsledky DNA do pár hodin, je to vůbec možné? 

Když je to jednoduchá stopa, tak ano. Hlavně v akutních případech to není problém. Dnes, když vše půjde rychle, můžeme mít výsledek do dvou tří hodin. Reálně se tak ale pracuje pouze s minimem případů. To je stejné jako třeba u lékaře. Když jde o akutní případy, také vás vezmou na operaci hned, jinak čekáte třeba pár týdnů. To pracoviště je prostě vytížené a záleží vždy na kapacitě laboratoře, kdy vzorek zpracuje.

Věděla jste vždycky, z jakého případu vzorky pocházejí? 

I když se kolem toho vedou stále diskuze, zda je to správné, či nikoliv, tak ano, věděla.

Proč by to nemělo být správné?

Tím, že si o případu něco přečtete a víte, jak dopadly jiné stopy, si už dopředu můžete udělat nějaký názor, přenastavíte svou mysl. A to pak může ovlivnit interpretaci důkazu, což opět souvisí s bayesovskou inferencí. Znalec by asi spíše měl mít jen nejnutnější informace o vzorku.

A dozvíte se pak, jak celý případ dopadl? 

Málokdy, což je škoda. Nemáte totiž zpětnou vazbu, jestli se důkaz, který jste zkoumala, použil. A jak s ním bylo naloženo. Samozřejmě u známých kauz se to dozvíme.

Nebylo vám někdy líto, že pracujete v laboratoři a ne na místě činu?

Tak to víte, že asi jo. Ale asi spíše proto, že je to něco neznámého, což láká snad všechny lidi. Kdybyste se teď zeptala lidí kolem, jestli by se někdo nechtěl podívat na místo činu, většina řekne, že ano. Jenže když tam jezdíte pravidelně, tak vám to zevšední. Asi by se mi líbila větší zkušenost z místa činu, ale také mě baví zkušenosti z laboratoře.

Vy jste ale vlastně na místě činu působila. A to v roce 2005 při identifikaci těl v Thajsku po ničivé vlně tsunami.

Ano, ale naštěstí jsme nefungovali v tom úplně počátečním procesu, kdy se pitvá jedno tělo za druhým, ale pracovali jsme pak na odběrech a vzorcích. Ale když si na to vzpomenu, mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu je člověk rád za takovou zkušenost, na druhé by byl raději, kdyby k takové tragédii nedošlo.

Co jste tam dělali?

V rámci týmů Interpolu jsme se podíleli na identifikaci. To vypadá tak, že zkoumáte těla a snažíte se získat maximum vzorků. Pokud je to možné, tak se zkoumají tři hlavní markery: otisky prstů, DNA a zuby. Tam, kde jsou nějací pohřešovaní, jsou týmy, které se o nich snaží sehnat informace, třeba právě zubní záznamy nebo otisky prstů z jejich věcí. Všechno tohle se pak nasype do počítače, kde se porovnávají a propojují pohřešovaní s těmi mrtvolami.

Změnila vaše práce to, jak vnímáte smrt?

Pochopíte, že když vy a vaši blízcí jste dnes živí a zdraví, ještě to neznamená, že to tak bude i zítra. Takže bychom neměli plýtvat časem a rozptylovat se nesmysly. To možná ale nesouvisí jen s prací, ale i s věkem a zážitky. Každopádně člověk by neměl žít v budoucnosti a upínat se k tomu, že něco udělá později nebo třeba že později to bude lepší. Jasně, každý máme plány do budoucna, tak je to v pořádku, ale primárně bychom měli být šťastní teď a nespoléhat na to, že přijde až nějaké „později“.

A co vy? Sledujete rádi kriminální seriály?