Eva Střihavková: Psát knížky je fajn, ale zdravý syn je víc

Když se před rokem Eva Kollerová Střihavková (29) a její manžel Adam Koller (33), bubeník a zakladatel kapely Vikollejen, stali rodiči syna Vincenta, fanoušci se radovali, že z Kamila Střihavky (55) a Davida Kollera (59) jsou dědečci. Maminka ročního syna kdysi soutěžila o Českou Miss, studovala tvůrčí psaní a letos jí vyšly hned dvě knížky. Má za sebou roky práce v médiích, je vtipná a umí si sama ze sebe dělat moc milou legraci.

Dcera prvního představitele muzikálového Ježíše se nijak neprožívá a je velmi skromná. Možná až moc, takže neplánuje křest knížky, „protože by nikdo nepřišel“, a rukopis rozesílala pod cizím jménem. Důvod vás překvapí – rozhodně totiž nešlo o strach z protekce.

Během jednoho roku vám vychází už druhá knížka. Jaký je to pocit?

Je to super a mám z toho radost, ale vydání prvotiny Vzácná návštěva se jen protáhlo, takže to vypadá, že jsem během krátké doby napsala dvě knížky.

Byl to váš sen, psát knížky?  

Vždycky jsem věděla, že chci psát, být spisovatelkou. Chodila jsem na tvůrčí psaní, věnovala jsem se tomu v práci, v novinách nebo v televizi. Ale svoje psaní jsem odkládala, čekala, až „to“ přijde, neměla jsem téma. Nakonec jsem si řekla, že mi není 17, že bych si měla sednout a vymyslet to. A během týdne byl námět na světě. Vzácná návštěva se odehrává v Oseku, v reálném městě, kam jsem jezdila k babičce. Kulisy mi tedy byly známé.

A aktuální novinka Můj grónský rok se rodila jak? 

Když jsem to začala vloni v létě psát, byla jsem těhotná, venku bylo strašné horko a já jsem snila o chladném Grónsku, kde jsem byla kdysi na výletě. Vymyslela jsem si postavy, pro pár z nich mi byli předlohou lidi, které jsem na cestách potkala, zasadila jsem je do mrazu a pozorovala, co se s nimi děje. Je to příběh ženy, která se kvůli manželovi vědci přestěhuje na konec světa, ale život s ním není takový, jaký si vysnila. Mám pár kamarádek, které žily s vědci, a vím od nich, že to nebylo jednoduché. To mě zaujalo a k tomu ten život v destinaci, kam se běžně lidé nevydávají a kde z pohledu mnohých není nic než voda, led a kameny...

Rukopis jste do nakladatelství poslala pod jiným jménem. Proč? 

Měla jsem strach, že tam bude sedět třeba nějaká moje bývalá spolužačka, která mě nemusela, a tak si rukopis ani nepřečte. Kvůli známému jménu to nedělám. V nakladatelství mě asi poté, co jsem jim vysvětlila, jak to se jménem je, mají za ufona.

Patříte k lidem bez sociálních sítí. Jak knížky propagujete?

Se sociálními sítěmi to neumím, nebaví mě vymýšlet obsah, aby nebyl hloupý a lidi se u něj bavili. Teď jsem ale potkala lidi, kteří tomu rozumí a dali mi spoustu rad. Tak budu knihy propagovat tak, jak je v dnešní době obvyklé, a sociální sítě si konečně založím.

Na čem pracujete nyní?

Dopisuju další texty, první je o vztazích ke zvířatům, druhá knížka je pro děti a pomáhá mi s ní manžel, protože je o hudbě. Na tu se moc těším, hlavně kvůli hezkým ilustracím.

Jak píšete, máte třeba nějaké rituály?

Nemám žádný pevný řád nebo svoje místo, kde bych psala. Nejraději se u psaní nahřívám u kamen. V kavárnách rozhodně psát nemůžu, tam pozoruju lidi. Klid nutně nepotřebuju, v místnosti klidně může žvatlat syn nebo Adam vařit.

Psala jste si někdy do šuplíku?

Dlouho jsem čekala, až dostanu nápad. Na škole jsem s tím hodně bojovala, chtěli po nás každý týden kus textu, jenže mě nebavilo psát jen tak a hrozilo, že nedostanu zápočet. Tak jsem z donucení psala třeba o tom, jak se vaří hovězí vývar. A vývary jsou dodnes moje velké téma, prolínají se mou prvotinou a Můj grónský rok se měl původně jmenovat Vývar z velryby. Nakonec jsme ten název trochu učesali.

Máte vzor v literární sféře?

Vzory ani ne, ale jsou spisovatelé, které mám ráda. V životě bych je nedokázala napodobit, ani bych se o to ale nepokoušela. Mám ráda třeba Jáchyma Topola.

Komu dáváte své knížky číst? 

Většinou nikomu. Můj grónský rok jsem dopsala a hned poslala do nakladatelství. Vzácnou návštěvu jsem vnutila pár kamarádům a ségře až poté, co ji měl nakladatel na stole. Ségra mi tehdy řekla, ať to nedávám číst našim. Mají o nás jiné představy, než jaké ve skutečnosti jsme, a mohli by se snažit nás v postavách hledat.

Je pro vás cizí názor důležitý?

Částečně ano. Svou další knihu bych ráda dala přečíst nějakému muži, byla bych totiž ráda, aby se líbila nejen ženám.

Máte nějaká tabu, něco, o čem byste nikdy nepsala? Co drby ze showbyznysu?  

Mně historky ze showbyznysu tolik zábavné nepřipadají, z těch lidí by se musela udělat karikatura, aby to bylo vtipné. A já nemám touhu někoho zesměšňovat.

Chtěla byste být v budoucnu spisovatelka na plný úvazek?

To ano, ale bojím se to říkat nahlas, přijde mi to snílkovské. Snažím se být nohama na zemi a neupínat se na to, že budu vydávat knížku ročně. Abych pak nebyla naštvaná, až se budu vracet do práce.

Hudba vás nelákala? Muzikanty jste obklopená odmalička.

Já jsem chodila na zpěv a violoncello. Zpívala a intonovala jsem dobře, ale cítila jsem, že bych nikdy nebyla nejlepší. Neměla jsem silný, ohromující hlas.

A modelka jste být nechtěla? Před deseti lety jste se přihlásila do soutěže krásy.

V té době jsem chodila do školy a toužila jsem pracovat v televizi nebo v novinách, klidně zadarmo. Nic nevyšlo, tak jsem si řekla, že se přihlásím do Miss. Bylo mi jedno, jestli postoupím, řekla jsem si, že se prostě nechám vyfotit, že to pojmu jako hereckou etudu a cesta k nějaké povrchní práci v televizi bude snazší. Pak jsme se ale museli svléknout do plavek a já jsem se nedokázala ani usmát, jak mi to připadalo hloupé. Zjistila jsem, že až taková herečka nejsem. Táta se pak ptal, co má říkat novinářům, a nakonec si vymyslel historku, že jsem tam šla, abych o tom mohla napsat.

Co vy a bulvár? Vždy se v souvislosti s vámi uvádí známý táta, tchán...

Klidně ať mě jako dceru Kamila Střihavky zmiňují. Jestli si pak tu moji knížku lidé přečtou, tak o to lépe.

Žijete s muzikantem. Podporujete se vzájemně v práci?  

Sice jsem svého kluka poznala na festivalu, který jsem spolupořádala, ale na koncerty moc nechodím. Když Adam a jeho kapela udělají něco nového, tak si to moc ráda poslechnu, ale nebaví mě stát pod pódiem, nejsem jeho fanynka, jsem jeho holka. On taky nečte moje knihy! Vzácnou návštěvu nedočetl, ale tvrdí, že se mu líbila.

Na co ve svém životě jste pyšná? 

Kromě toho, že máme zdravé dítě, tak i na to, že jsme s Adamem vydrželi jedenáct let. Vydávat knihy je fajn, ale podstatné věci vidím jinde.

Co je pro vás jako mámu zásadní, abyste byla v pohodě? 

Je pro mě důležité něco dělat a to neznamená jen vydělávat peníze. To, že mi vyšla druhá knížka, mi dává naději, že vedle péče o dítě budu mít v budoucnu i jiné vyžití. Kdybych se nonstop starala jen o syna, byla bych dost možná frustrovaná.

Už jste četli zábavné povídání, které přímo pro nás napsala oblíbená spisovatelka Ivana Chřibková (39)?