Eva Pilarová: K playbacku se nesnížím

Před necelými třemi lety jste oslavila padesát let na scéně. Jaký je to pocit zpívat tolik roků, kolik už jen se dožít je téměř úctyhodné?

„Máte pravdu. Když jsem dávno slýchávala, že je někomu padesát let, připadalo mi to jako něco nepředstavitelného, jako věk skoro nad hrobem. A kdyby mi někdo řekl, že budu padesát let zpívat, nevěřila bych mu to. Vidíte, a dnes se modlím, aby to vydrželo ještě další roky, a říkám si: Dokud mě nebudou muset na jeviště nosit, nepřestanu. A samozřejmě, dokud nepřestanou chodit diváci.“

Vy ovšem míříte ještě dál. Při příležitosti toho výročí jste se dala slyšet, že to chcete dotáhnout na šedesát let na jevišti. Je to vůbec možné?

„Bude záležet na tom, zda budu mít zdravý hlas. Odzpívat se nakonec dá i vsedě. Ale hlas musí být zdravý. Nebude-li, k playbacku se nesnížím.“

A jaké jsou zatím příznaky? Vydrží hlas? Nebo už pociťujete nějaké varovné známky?

„Škoda, že je tady tolik lidí. Předvedla bych vám to. Zatím cítím v hlase stejnou sílu jako zamlada. V zádech už občas zabolí, ale s hlasem jsem spokojená.“

Co pro to děláte? Dá se pro to vůbec něco dělat?

„V podstatě pro to nedělám nic. Myslím si, že to je dáno především přírodou a pak taky tím, že jsem dostala do vínku velký rozsah. Tím pádem, i kdyby moje přirozené tóny byly už třeba o tercku nižší, výšky pořád vytáhnu. Když se rozezpívávám odzdola nahoru, pořád tam je tři a půl oktávy. A aby publikum vidělo, že to není žádný technický švindl, na svých vystoupeních v jedné písničce odložím mikrofon a odzpívám ji bez něj.“

Tím se vlastně jakoby vracíte ke své rodné opeře, že?

„Vždyť já operu nikdy nezpívala, nepočítám-li nějaké árie s Waldemarem, což bylo míněné jako legrace. Na škole, kde jsem beztak moc dlouho nepobyla, jsme trénovali na italských vokalízách. Moje studium se neslo ve znamení dohadování, jestli jsem soprán, nebo alt. Já jsem se klonila spíš k tomu, že jsem alt. Asi i proto, že vysoké tóny nemám moc ráda a ani je při poslechu opery příliš nevyhledávám. Operu mám ráda, ale sama se nejlíp cítím v muzice, kde si dokážu najít ty čtyři doby. V opeře je nenacházím. Swing, rock´n´roll a kdeco mezi tím, to je moje parketa.“

Co děláte pro povšechné, nejen hlasové zdraví?

„Rovnou předešlu: nehuntuju si tělo zbytečným cvičením. Jsem hrozně líná. Už jako dítě jsem se nechala osvobodit od tělocviku. K tomu ale hodně přispělo, že jsme místo běžných sportovních disciplín museli nacvičovat na spartakiádu, a to jsem z duše nenáviděla. Jinak se ale nepřejídám. I když už jsem nesčetněkrát slyšela, že to neplatí, držím se toho, že po páté hodině odpolední nejím, abych nepřibrala. Snažím se dodržovat pitný režim, ale alkohol nepiju vůbec, občas si dám kafíčko, ale nepřeháním to, a už pětadvacet let nekouřím – shodou okolností, aniž bych o tom věděla, jsem si poslední cigaretu zapálila 6. dubna na Světový den nekuřáků.“

Zdá se tedy, že k oslavě šedesátého výročí na scéně máte zdárně našlápnuto. Dovedete si představit sebe samu v osmdesáti letech s mikrofonem v ruce?

„Dovedu. Byla jsem jako host na oslavě osmdesátých narozenin Yvetty Simonové. Nejenže výborně vypadala, ale zpívala živě – a bezvadně. My máme jednu výhodu: nikdo od nás neočekává, že budeme na jevišti hopsat.“

Vlastně co se divím. Vždyť vy máte právě po přeslici dlouhověkost v rodu.

„Tatínek zemřel v nedožitých sedmdesáti devíti letech. Maminka oslavila loni v červnu devadesáté sedmé narozeniny. A je soběstačná. Sice už se spoléhá na hůlku, ale tu si ještě loni zapomněla doma, když šla nakoupit.“

Žije sama ve svém bytě? Žádný domov s pečovatelskou službou?

„Prosím vás! Samozřejmě, že ve svém prostředí. Sama bych do takového domova nešla, tak tam přece nedám maminku.“

Ještě nosí vysoké podpatky?

„Jehličky už nemá, ale vyšší podpatky nosí stále. Prý když nazuje nízké boty, bolí ji lýtka.“

Po šesti letech chystáte nové album, kde věkový průměr zúčastněných výrazně sníží vaši oblíbenci – a obdivovatelé – Matěj Ruppert a Vojtěch Dyk, ale vy jste k mládí vykročila už před pár lety na rockovém festivalu v Trutnově. Povídejte mi o tom.

„Poměrně dlouho mě museli přemlouvat. ,Co tam budu dělat?' ptala jsem se. Martin Věchet, který festival spoluzakládal s panem exprezidentem Havlem, mi vysvětloval, jak tolerantní publikum tam jezdí. Nezlomil mě ale ani tím, jaký úspěch tam sklidila Marta Kubišová i Matuška. To je něco jiného, trvala jsem na svém, jedna je ikona revoluce, druhý žije venku a je tu vzácný. Martin pak dodal, že tam byl i Václav Neckář. V té chvíli jsem mu přikývla.“

A litujete snad?

„V žádném případě. I když to bylo na hraně. Stačil jeden z toho dvacetitisícového kotle, kterému bych se znelíbila, a mohlo být zle. Když jsem přijížděla, viděla jsem tu rezatý kohout, tam dredy. Jsem na to zvyklá, padesát let žiju mezi muzikanty, ale tam to máte plošně. Taky jsem Martinovi Věchetovi říkala: Vezmete mě za ruku, odvedete mě k mikrofonu a v momentě, kdy po mně někdo něco hodí, zvednu to a hodím to po vás. Opravdu mě k mikrofonu odvedl a k ničemu dalšímu naštěstí nedošlo. Přijali mě báječně, zpívali se mnou všechny staré písničky…“

Měla jste trému?

„Já ji mívám i běžně, ale tam se mi z ní dělalo až zle od žaludku. Pořád jsem si jen opakovala: ,Co já tady dělám?' Naštěstí ale i tam, jako většinou, ze mě s prvními tóny tréma spadla. Když pak bylo po všem, v karavanu, který jsem tam měla, jsem se zhroutila. Potom tam přišli novináři, a jak zpravidla mívám odpověď na každou otázku, tehdy jsem jen tupě zírala a nedokázala ze sebe dostat nic jiného, než že za ty roky, co zpívám, to byl můj životní koncert. A to jsem nepřeháněla.“

Úspěch to byl takový, že vás pozvali znovu, právě ve vašem jubilejním roce 2009.

„A já zase odmítala s tím, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Lákali mě na to, že by mělo jít o vzpomínku na Matušku. Zaváhala jsem a namítla, že to by se mnou ale toho Waldu musel někdo zpívat. Chvíli bylo ticho, pak padlo jméno Matěj Ruppert. A měli mě, takovou výzvu jsem nemohla odmítnout.“

Kdybyste ji byla odmítla, nestala byste se Královnou festivalu, na kterou vás tam tehdy korunovali.

„Hlavně bych ale udělala chybu, protože Matěj to udělal nádherně. Když jsem od něho slyšela Terezu, chtělo se mi brečet. Přitom to nebyla kopie Waldy, udělal to po svém a bylo v tom srdce. Pak přišla korunovace, pan exprezident Havel, pan kníže a pan ministr kultury Liška k tomu dělali důstojné křoví… No řekněte, která jiná sedmdesátiletá baba kdy dostala takovýhle dárek? Od té doby tam každý rok musím zajet a pozdravit své ,poddané´ – a minule jsem vybraným za odměnu na místě navařila čtyřicet litrů bramboračky.“

Vím, že nerada mluvíte o svých bývalých manželích, ale přesto to zkusím. Vídáte se s nimi? Jste ve styku?

„S Milanem Pilarem jsem se neviděla od roku 1990. Nějak není důvod.“

Jakpak to? Přinejmenším syn Milan, kterého spolu máte, by mohl být důvod.

„Právě jemu tehdy sliboval, že mu pomůže sehnat práci v zahraničí, kde žije, a nakonec z toho nic nebylo. Opravdu není důvod.“

A s panem Jaromírem Mayerem?

„To víte, že emigroval týden po Waldovi? Jenže Walda, to byla taková pecka, že Mayerův odchod úplně zanikl. Tak s ním jsem se vůbec neviděla. Jediný, kdo s ním byl trochu ve styku, byl Karel Černoch, ale jinak s Českem zpřetrhal všechny kontakty. Když jsem zpívala v Edmontonu, kde bydlí, někoho napadlo, ať mu zavolám a pozvu ho. Zvedla to jeho nová manželka, novinářka, se kterou odtud utekl, a spustila na mě cizím přízvukem – po pěti letech, co v Kanadě žili. Mirek doma nebyl, číslo do práce mi dát nechtěla a asi mu ani nic nevyřídila. Potom jsem se od tamních Čechů dozvěděla, že ho nejspíš nechtěla pustit. Nechápala jsem sice proč – no ale tím pádem jsme se neviděli.“

Všechny dosavadní otázky byly, doufám, slušné a korektní. Na závěr se dopustím jedné neslušné, a pak už vás nechám jít volit prezidenta. Ta otázka zní: Komu dáte hlas?

„A já vám to nepovím. Jen vám můžu říct, že u všech dosavadních voleb jsem vždy hned věděla, koho budu volit. Tentokrát jsem ale byla tolik na vahách, že v jednu chvíli jsem měla na výběr tři kandidáty. Postupně se zredukovali na toho jednoho a stejně si pořád nejsem jistá, jestli je to dobrá volba. Určitě je ale lepší, než kdybych to zazdila a nešla vůbec.“