Eva Marvan: Zažila jsem 4 minuty extáze

Článek

Našla jsem si ho na internetu. Vypadalo to fakt zajímavě. Nebudu váhat, zavolám mu! Už z prvního telefonátu mi bylo jasné, že mluvím s mužem, který ví, co chce. Příjemný hlas, jasně formulované věty, žádné chození kolem horké kaše.

„Chcete to opravdu vyzkoušet? Tak přijeďte za mnou! Mám volno tuhle neděli od dvou odpoledne.“

To je ale rychlost! Ve dvě? Asi vycouvám. Evo, nebuď srab! „Senzace, moc se těším! Budu u vás!“

V neděli se probouzím se staženým žaludkem. Nejsem schopná polknout ani sousto. Jsem pitomá, takhle riskovat! Nebylo by lepší zůstat na chalupě a opalovat se? Jet někam na kole? Zalézt do kouta a dělat, že neexistuju? Pro jistotu nechávám na stole ležet vzkaz s adresou, na které už za pár hodin zažiju (doufám) výbuch emocí.

Na místě určení jsem včas. „Tak já jsem tady!“ „Jdu si pro vás!“ Je hrozné vedro. Potím se a k tomu se třesu obavami. To tedy zapůsobím! Blíží se ke mně dvoumetrová mužná postava. Sympaťák. Opálený. Samý sval. Krásný úsměv. Já se asi složím do obálky a pošlu expresně domů! „Dobrý den, Evi, nebojte se, bude se vám to líbit!“

Jsem jako ve snách. Poslušně ho následuji do chatky nebo co to je. „Víte, potřeboval bych, abyste si oblékla tohle!“ Jasně, s tím jsem tak trochu počítala! Podává mi zvláštní kombinézu. To se mám jako nasoukat v takovém vedru do overalu, který je na intimních místech pogumovaný? A pokračuje: „Tak teď si navlékněte tohle!“ Nějak se do těch popruhů nasoukám. Začíná mi být divně. Když cítím, jak je utahuje, je mi jasné, že se z toho nevykroutím. „Tak a teď pojďte se mnou, Evi!“

Ještě pořád dělám hrdinku a poslušně cupitám za ním. Dostávám se do podivného transu. Dělají to i jiné ženy, vyzkouším to taky! Ani nevím jak, ale najednou sedím zády k němu v dusném stísněném prostoru. Přitahuje si mne za popruhy blíž a blíž. Hlava se mi točí. Vidím jen modré nebe a v uších mi hučí. Už mu sedím na klíně, nemohu se ani pohnout. Kdybych to tak mohla vzít zpátky a vrátit se nohama na pevnou zem!

„Evi, tak teď to přijde! Věřte mi. Musíte se mi přizpůsobit. Hezky se prohněte, hlavu zakloňte a nohy prosím mezi moje. Udělejte takový banán!“ Zavírám oči, udělám banán a jsem v tom až po uši! Nemám jinou možnost, než… „Skočte!“

Letím! Hlavou dolů volným pádem. Z výšky 4200 metrů. Na břiše tandemového pilota. Je to strašný! Nechci! Je to krásný! Chci! Žaludek mám připlácnutý někde na páteři. Minuta volného pádu je fakt docela dost. Padáčku, padáčku, otevři se už!

Škub! Nepadáme! Letíme! Už se (tolik) nebojím. Vznášíme se dva kilometry nad zemí. Krajina pod námi se pozvolna mění. Ten flíček pod námi je prý letiště. Blížíme se k němu. Ještě 1000, 500, 300, 100 metrů… „Evi, přistáváme! Nohy před sebe!“ Ano, ano, cokoli řeknete, můj spasiteli!

Sedím na trávě. Klepu se štěstím. Zvládla jsem to! Mám za sebou tandemový seskok padákem. Čtyři minuty extáze. Letěla jsem volným pádem! Děkuju všem mužům, kteří byli u toho – tandemovému pilotovi a všem jeho kolegům. Je to parta super chlápků, kteří vás nabijí pozitivní energií a pohodou. Neslibují modré z nebe, oni vás tam prostě vezmou.

Některé věci prostě bez mužů nejdou!