Článek
Rozvod se neplánuje. Ale když už se přihodí, je fajn, pokud spolu bývalí partneři komunikují slušně a nedělají si naschvály. Jsem ráda, že je to i můj (náš) případ. Přání ex-manžela, abych se vrátila k rodnému příjmení, mi přišlo docela splnitelné. „Vždyť je to jen administrativní krok," říkám si. No ne? Ale chyba lávky...
Zaprvé: neumím se podepsat. Ruka, potvora, automaticky načmárá autogram, na který byla zvyklá 13 let. Je mi jasné, že v bance vyšvihnu podpisový vzor, který už v životě nenapodobím!
Zadruhé: musím se nechat vyfotit na nové doklady. Nevím, jak vy, ale já to focení úplně nesnáším. „Hlavu trochu dopředu, doleva dolů, hezky se usmějte, to už je moc…“ A pak vám fotograf předá snímek vhodný tak maximálně do kartotéky kriminální policie. Už týden se přemlouvám, ale pak usoudím, že mám a) hrozný vlasy, b) divnou košili, c) se mi tam prostě nechce.
Zatřetí: musím odpovídat na e-maily, ve kterých mi je gratulováno k sňatku. I když trochu mi lichotí, že si o mně někteří lidé myslí, že jsem holka na vdávání!
Začtvrté: čeká mě kolečko po úřadech – to máte občanku, řidičák, zdravotní pojišťovnu, banku… Nic proti úřadům, ale to čekání na chodbách, než na vás přijde řada! A ty formuláře zákeřný!
Když jsem minulý týden seděla v čekárně Městského úřadu pro Prahu 1, odbor matriky, před dveřmi č. 104, měla jsem spoustu času na přemýšlení o jménech. Tedy spíš příjmeních, která nás provázejí životem.
Příjmení má podle mě magickou moc. První je to rodné. Vyrůstáme s ním. Pojí nás s rodiči, sourozenci a různě rozvětvenou rodinou. Pro spolužáky ze základní školy a kamarádky z mládí stejně navždycky zůstanu Bachmankou.
Rodného příjmení se my, ženy, dobrovolně zbavujeme vstupem do stavu manželského. V našich zeměpisných šířkách a kulturním prostředí je tato tradice zakořeněna opravdu silně. I když dnes přibývá odvážných nevěst, které si chtějí ponechat své příjmení nebo nesou příjmení obě, jsou pořád tak trochu za exoty.
A už vůbec nechci řešit kauzu – ová. Užila jsem si s vysvětlováním dost. Anebo jo: mně se to příjmení, Marvan, prostě tak líbilo. A hodilo se mi i v práci pro zahraniční společnosti. A vůbec: to je to fakt tak důležité? Není důležitější, jak se chováte nebo jaký jste člověk? (Přiznávám, trocha frajeřiny v tom byla taky, koneckonců jsem tvrdohlavý a zbrklý Beran).
Když jsem se svěřila kamarádce, že jsem znovu Bachmannová, překvapila mne svou úvahou:
„Rodná příjmení stejně mají hodně do sebe. To přebírání jiného se na člověku docela podepíše a nemusí to být jenom v dobrém, si myslím!“
Souhlasím s ní. Změnou příjmení se nutně změní i váš život. Spojíte ho s „úplně cizím“ člověkem. S jeho rodinou, s jeho návyky, zvyklostmi. A ten život může být naprosto báječný a každý den za tu změnu děkujete. Nebo to prostě nevyjde. Tak pak nezbývá než hlavu vzhůru, těšit se na nový začátek a udělat za nevydařeným koncem tečku. Ať má okolí jasno.
Hrozně moc mě baví být Eva Bachmannová! Připadám si jako přeinstalovaný počítač. Staré soubory jsou pečlivě zálohovány pro vzpomínku a na disku mám spoustu volné kapacity! Jsem zvědavá, jakými informacemi budu postupně disk s názvem Bachmannová plnit. Je to jen na mně. A to mě fakt hodně láká!
Zajímalo by mě, jak to máte s příjmeními vy. Ovlivňují nás (alespoň trochu) nebo je to jen uvnitř nás samých?
