Článek
Začnu v práci. Šéfovi oznámím, že chci méně práce a dvojnásobný plat. A dvě hodiny na oběd s kamarádkou. Když tak nad tím uvažuji (raději jen v rovině teoretické), splnil by se mi maximálně sen o tom, jak si pořádně přispím. Protože bych už zřejmě žádnou práci neměla.
Obávám se, že mi to nevyjde ani v posilovně: „Nemohlo by se to tělo zpevnit nějak samo? Bez námahy?“ Trenéra bych sice pobavila, ale asi by si nebyl jist mým duševním zdravím. Tak tady to taky nevyjde. Řeči nepomůžou. Musím máknout sama.
Ale ve vztazích to snad funguje!
Říkejte, co si přejete. „Chci jet o víkendu na výlet!“ „A kam bys ráda?“ Tak... a teď přichází chvíle pravdy. Odpovím-li: „To je jedno!“, pojedeme zase ke kamarádovi, co má v garáži veterána (na čtyřech kolech). Výlet strávím čtením a nuděním se, protože oba budou mít hlavu v motoru. Musím tedy odpovědět asertivně: „Chtěla bych jet do Vídně!“ „Tak to je skvělé, kámoš chce vyzkoušet toho veterána, pojedeme s ním!“ Bezva. Tuším, že náš výlet skončí v prvním autoservisu. Ale jedeme! V časopise nelhali!
Moc vyřčených přání lze otestovat i v intimním životě. Prostě při sexu. „Chtěla bych zažít scénu z filmu 9 a půl týdne! Víš, tu s tím jídlem!“ Mám na mysli pochopitelně lahodnou čokoládu, šlehačku ve spreji, jahodu, kostku ledu – to vše správně naservírované na našich tělech. Jenže i tady číhá nebezpečí. Copak upatlané prostěradlo, s tím si poradí síla pracího prášku. Horší je nebezpečí, které číhá v ledničce! Plátek lovečáku jsem na pupík fakt nechtěla! Chtělo to asi přesnější definici přání!
Ale teď vážně: říkat, co si opravdu přejeme, je správné. Máme tendenci halit svá přání do „až, jednou, kdybych, možná, to je hloupé“ a podobného slovního balastu. Dokonce svá přání často ani nejsme schopni vyslovit. Časem se z nevyslovených přání stává parazit na naší vlastní duši. Určitě si vybavíte smutné oči někoho blízkého, který se trápí. V nevhodném zaměstnání, v nefungujícím vztahu, je smutný z neúspěchu svých dětí.
Mám vždycky chuť takovými lidmi zatřást a zakřičet: „Probuď se a nech svá přání vyrašit! Dej jim alespoň šanci!“ Moje přítelkyně, které si moc vážím, měla období, kdy se jí nedařilo najít práci v jejím oboru. Jednoho dne si řekla, že chtěla vždycky pomáhat lidem. Dnes pracuje pro charitativní organizaci. Vydělává jen o něco méně, má mnohem víc času na koníčky, svítí jí oči a má pocit, že dělá něco, co má smysl.
Já se ještě musím hodně učit, občas se do svých nevyřčených přání motám jako housenka do kukly. Ale pracuju na tom. Záleží mi na vztazích k partnerovi a mým blízkým.
Cokoli, co si přejete, se může splnit. Ani výhra v loterii není vyloučená. Jen je nutné koupit si los.
