Článek
Ženy, které se pro perly potápěly do mořských hlubin, už pomalu zůstávají pouhou vzpomínkou v křížovkářském slovníku. Prastaré řemeslo, jemuž vládly japonské amy (tedy lovkyně perel na tři), nenávratně nahrazují moderní rybářské technologie. Touha po ikonickém šperku však stále přetrvává. Víte, jak o něj správně pečovat a proč ho nikdy nenosit na vlastní svatbu?
Kdo si počká, ten se dočká
Stejně jako zlato a drahé kameny patří i perly mezi nejvzácnější díla přírody. Ovšem narazit na nějakou je těžší než hledat jehlu v kupce sena. Proto se dnes perly pěstují ve specializovaných podvodních farmách, odkud se dostávají do šperkařského průmyslu.
První skutečný úspěch s umělou kultivací perel se zdařil koncem 19. století a ve 20. století se pak rozjela výroba ve velkém. Přesto mohou klenotníci na dokonalou šňůru kuliček čekat několik let. Jednotlivé perly musejí v náhrdelníku či náramku ladit nejen odstínem, ale také tvarem, leskem a velikostí. Než jich získá dostatečné množství, musí se šperkař obrnit velkou dávkou trpělivosti.
Perly a mýty, které je provázejí
Perlové šperky by se neměly schovávat pouze na významné události. Pobyt v krabičce jim totiž nesvědčí – prahnou po pozornosti. Říká se, že když je nenosíte, ztratí lesk. A aby nepřišly o půvab, nesmějí přijít do přímého styku s parfémem ani lakem na vlasy.
Pro svou univerzálnost se hodí na všechny příležitosti, a když vám je někdo daruje, štěstí vás prý nemine. Naopak nevěsty se mají perlám pro jistotu vyhýbat. Vzít si je ve svatební den znamená jediné: slzy. Manželství klapat nebude. Ať už svatebním pověrám věříte, nebo ne, omrkněte nejslavnější ženy, kterým perly učarovaly.