Článek
V Praze bylo otevřeno nové divadlo a mně na tu slávu, vlastně náhodou, spadly do klína dvě vstupenky. Zavolal jsem tedy své kamarádce Lence a společně jsme ještě ten večer na gala otevíračku vyrazili. První klacek pod nohama jsem však potkal už záhy. Ještě před začátkem představení se mi vybil telefon. Ale v pořádku, i s tím se dá žít.
Když jsme po deváté hodině vysmátí vystoupali zpátky na zemský povrch a já letmo prolétnul e-maily v tabletu stylem „náhoda je blbec“, jaksi mi úsměv zmrznul. Ne, náhoda není blbec, to já. Ve schránce na mě totiž čekala zpráva s předmětem „Večeře“ od kolegyně Sabiny. A teď hádejte, co se v ní psalo. Správně. „Michale, platí DNESKA ta večeře u vás?“.
Na plánované focení zapomněla i jedna z našich čtenářek. Naštěstí za ni zaskočila naše kolegyně z marketingu Andrejka. Na výsledek se podívejte v rubrice Krása a módaFoto: Marie Bartošová
Pokud si teď myslíte, že Sabina i přesto, že nedostala na e-mail odpověď, neohroženě vyjela vstříc našemu bytu (protože Michal přece nezapomíná), tak ano. A jestli tipujete, že se u nás doma svítilo, protože byl doma pes, Sabina to viděla, a proto bouchala, zvonila, čekala, a ozývalo se jen kňučení a škrábání, ale nikdo neotvíral, tak gratuluji, vyhráváte zlatého bludišťáka za milion bodů.
A já měl chuť v jedné chvíli brečet, volat z vybitého telefonu a propadnout se hanbou. Ale to by asi ničemu nepomohlo. Mávnul jsem na taxíka a spěchal domů. Sabinu jsem potkal před domem, vystrašenou, že se mi něco stalo. (Ano, nebezpečný zápal kosti od blbosti.) Začal jsem sérii asi milionu omluv a přesvědčil ji, aby přece jen zůstala.
Když je čas, děláme si v redakci třeba i domácí hranolky. Což byl případ i focení dnešního článku se saláty na chlebíčkyFoto: Greta Blumajerová
Pozorní si jistě všimli, že v předmětu e-mailu stála „Večeře“. Co všechno bylo doma, vím naprosto přesně: jedno bílé víno a brambůrky. Hitparáda. V zoufalství jsem na lednici spatřil ještě dýni, a co nejklidněji se Sabiny zeptal, jestli by si nedala dýňovou polévku. Upřímně přiznávám, že jsem doufal, že řekne ne. Neřekla.
Začal jsem tedy do hrnce postupně přidávat suroviny, které jsem kupodivu po různých skrýších doma objevil – až na smetanu. S ledovým klidem jsem se omluvil, vběhl na záchod a rychlostí blesku vytočil na mobilu (už částečně nabitém) sousedku. Díky bohu mě zachránila! A tak nakonec bylo dokonce i co jíst, pít a ostatně i probírat.
Co vás nezabije, to vás posílí. Tak doufám, že už mi to Sabina odpustila a já slibuju světu, že už to nikdy neudělám…
