Článek
Prvním poraženým jsem byla já. Zničila mě kombinace totálně ucpané dálnice kolem Brna, neexistujícího dopravního značení v širším brněnském okolí (chvíli jsem se snažila ty kolony objet) a vědomí, že kvůli nim jedu pozdě.
Do cílového městečka jsem už přijela tak vytočená, že jsem jenom mlčela. Když jsme onu vesnici dvakrát projeli, aniž bychom objevili rezervovaný penzion, začalo to vypadat fakt zle. Naštěstí jsme na samém konci vsi potkali skupinku kolegů. Dupla jsem na brzdu, stáhla okénko a z posledních sil zařvala „Káťo, prosím!“.
Naší nejmilovanější produkční Katce stačil jediný pohled, beze slova nasedla ke mně do auta a za doprovodu chlácholivých slov mě odnavigovala do zhruba deset metrů vzdáleného hotelu. Tam jsem se za pomoci růžového vína vzpamatovala, takže jsme mohli plynule přejít k dalšímu bodu programu – večírku v místním sklípku.
O něm mohu podat zprávy jen zhruba do jedné hodiny, protože jsem se z prožitých útrap léčila tak intenzivně, že si toho víc nepamatuju :-). Uteklo mi tak pár perel, jako například pokřik kolegy ajťáka „Ty vole, pusťte mi tam nějakýho Eminema!“.
V sobotu za mě naštěstí štafetu přebrala Natalie, která předvedla opravdu nebývalý kousek – během cyklistického výletu se dokázala hned dvakrát ztratit! Poprvé zmizela s redaktorkou Denisou po zhruba 500 ujetých metrech, ovšem tehdy ji Káťa ještě vypátrala. O další kilometr později se ale ztratila definitivně. Nikdo moc nechápeme, jak se jí to podařilo, protože tempo kolegyň, které uzavíraly náš peloton, bylo tak šnečí, že si nedokážu představit nikoho, kdo by mu nestačil :-).
Natalie byla nalezena až o dvě hodiny později (po rozsáhlé pátrací akci, do níž se zapojil i náš motorizovaný šéf), když se sama doploužila do prázdného hotelu, zburcovala zahradníka ze sousedního pozemku, který zburcoval recepční, která přišla do práce a zburcovala Káťu.
Když se Natalie vyplakala, odebrali jsme se hromadně do dalšího sklípku – složeného z tolika komplikovaných chodeb, že jsme Natalii okamžitě přiřadili několika kolegům, kteří ji po zbytek večera nespustili z očí. A tam jsme vesele utužovali vzájemné vztahy do nedělního rána, kdy jsme – už trošku unavení – zamířili zpátky domů.
Jistě si pak dokážete představit, jak moc utužení jedinci se v pondělí potáceli redakcí :-). Navzdory kocovinám, pocuchaným nervům a tvrdé ráně, kterou utrpělo Nataliino sebevědomí, ale na celou akci vzpomínáme fakt rádi. Na Moravě bylo hezky. Krásná krajina, nesmírně milí hostitelé, dobré jídlo i pití. Takže až si někdy budete potřebovat utužit vztahy, nebo prostě jen na víkend zmizet někam, kde je krásně, vřele tohle místo doporučuju!
Přeji vám krásný týden
