Článek
Kdysi ve vzdáleném dětství jsem absolvovala pár výletů na běžkách. Tento sport mě nijak neoslnil. Několik hodin makat, celou tu dobu se snažit udržet v jakési „stopě“, a to všechno jenom proto, abych se profuněla z bodu A do bodu B? Proč, proboha?
V sedmé třídě jsem odjela na svůj první a poslední lyžařský výcvik. Celá ta trudnomyslná záležitost započala v obchodním domě, kde mi máma koupila oteplovačky. Už to samo o sobě byla mizérie, protože opravdoví lyžaři sjížděli svahy výhradně ve šponovkách. Příliš to nevylepšil ani fakt, že poslední oteplovačky, které na celém širém regálu měli, byly růžové. Na horách jsem skončila ve třetím družstvu, jehož jsem byla jediným členem. Moje nejlepší kamarádka ze třídy tehdy závodně lyžovala, takže zatímco já jsem osamoceně plužila na Artisech, ona se proháněla v družstvu prvním na Blizzardech.
Před třemi lety jsem se při pohledu na lyžující děti rozhodla, že co zvládne metrový miničlověk, dokážu taky. Předloni jsem se lyžovat skutečně naučila – šlo mi to tak dobře, že jsem si od kamarádů vysloužila titul Objev sezony 2011. Zásluhy za to ovšem nepřičítám sobě, nýbrž současnému typu lyží, které zatáčejí v podstatě samy.
Loňskou sezonu jsem vypustila, nějak se mi na hory nechtělo. Letos tak stojím před nelehkou výzvou titul obhájit. Podmínky k tomu nejsou ideální. Například téměř chybí sníh. Nejmenovaná kolegyně (toho času těhotná, čili nelyžující), se mě sice neustále snaží přesvědčit, že „je to úplně v pohodě“, ovšem já mám jisté pochybnosti. Pohled na tenoučký pásek sněhu pod vlekem a o něco širší pás, který má vedle něj suplovat sjezdovku, mi na klidu nepřidává.
Pokud čtete tento text, jsou jen dvě možnosti – buď jsem tento víkend zvítězila nad technickým sněhem, nebo technický sníh zvítězil nade mnou :-).
Co říkáte letošní zimě?
Přeji vám příjemný týden!
