Článek
Mám moc milou, trochu střelenou kadeřnici Verču. Stříhá fantasticky, a i když je doma na mateřské a pracuje v obýváku, k nikomu jinému nechci. Mám z kadeřnic od malička trauma – během celého mého dospívání mě žádná nedokázala ostříhat hezky, takže někdy v šestnácti už mě ty proplakané dny po návratu z kadeřnictví přestaly bavit a udělala jsem si dredy. Jenže když jsem je po devíti letech sundala, hrůza z návštěvy toho strašného místa se vrátila.
Donedávna mě Veronika stříhala po večerech. Měla jsem tmavě hnědou barvu, na té není co zkazit, ať už na to vidíte nebo ne. Před půl rokem jsem si vymyslela, že chci zesvětlit. Tak jsme začaly zesvětlovat. Nejdřív bez odbarvování, což ovšem moje vlasy naprosto ignorovaly. Tak jsme přešly k ostřejším metodám. Bohužel pořád ještě večer – čili bez denního světla.
Předposlední sezení konečně přineslo změnu – vlasy mi viditelně zesvětlely. Zdály se mi sice trochu zrzavé, ale co – v devět večer vidíte prd. Ráno jsem se probudila a… moje hlava byla pořád zrzavá! Pekelně! Nejdřív jsem se proběhla po pavlači se zrcadlem, abych viděla, co udělá na denním světle. Odstín zrzavé se snížil asi o dvě procenta a zahlédla jsem dva světle hnědé prameny. Dost tristní výsledek.
Následně jsem napsala Verče, že se okamžitě přebarvuju, a chystala se psát naší ředitelce, že bohužel nedorazím do práce, protože si musím nutně obarvit vlasy. Pak jsem se třikrát nadechla a rozhodla se, že se proplížím do redakce a zeptám se kolegyň, jestli mám okamžitě spáchat sebevraždu, nebo dát světlejší barvě ještě šanci :-) Všechny mě trpělivě vyslechly, sdělily mi svůj názor, a když jsem kolečko po hodině ukončila, barvení bylo odloženo.
Mezitím se málem zhroutila chudák Veronika, které to bylo strašně líto, tím spíš, že jsem s tou pokaženou hlavou druhý den fotila snímky, které teď nějakou dobu uvidíte u editorialů :-) Při další opravné návštěvě (už za denního světla!), to chtěla tak moc napravit, že mi moji „patkoofinu“ (strašný výraz, já vím, ale prý se tomu tak říká :-), prostřihávala tak dlouho, až ji sešmikala úplně nakratičko, i když jsem ji chtěla dlouhou.
Co se týká mé „oblíbené" zrzavé, pořád se statečně drží v konečcích. Na Veroničinu obranu musím říct, že jsem před tou tmavě hnědou barvou měla vlasy dost dlouho černé, a tu mrchu tmavou z nich fakt není lehké dostat.
Až budete číst tyto řádky, budu za sebou mít opravné sezení číslo dvě – předpoklad je, že se Verča ani nepřiblíží k ofině a konečně zvítězí nad zrzavou. Stát se ovšem může cokoli :-), jak dobře ví každá žena, která měla kdy co do činění s kadeřnicemi.
Pokazili vám někdy v kadeřnictví účes? Anebo jste si podobné dílo zkázy na hlavě vytvořily samy? Napište nám o tom!
Přeji Vám příjemný týden
