Druhy osamělosti: emoční, sociální a situační. Která se týká vás a proč je tak nebezpečná?

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že mezi samotou a osamělostí je velký rozdíl. Být někdy sám je fajn, každý si přece čas od času rád utřídí myšlenky, věnuje se jen sám sobě, užije si trochu klidu.

Ale osamělost je stav, kdy se delší čas cítíte nemilovaně, nepotřebně, vyčleněně. Tenhle stav bolí, trýzní, unavuje. A když je to opravdu zlé a trvá to dlouho, je zde riziko vzniku depresí a úzkostí (prý až trojnásobně vyšší) a dalších zdravotních problémů. Například vědci z Floridské státní univerzity tvrdí, že osamělost zvyšuje riziko vzniku demence až o 4 % a podle dánských vědců z kodaňské univerzitní nemocnice se až zdvojnásobuje riziko kardiovaskulárních onemocnění.

Magazín Research Digest uvádí, že ve vyspělých zemích (tedy i v Česku) počty skutečně osamělých lidí až nebezpečně rostou. Ve srovnání třeba s Ázerbájdžánem, kde tímto problémem trpí něco málo přes 4 % lidí, v Dánsku, kde proběhlo nejpřesnější měření, už mluvíme o pětině populace. A to jsou jen čísla, která mají odborníci k dispozici. Odhaduje se, že realita bude horší, někteří skeptici mluví až o třech čtvrtinách populace, která osamělostí alespoň v menší míře trpí. Diagnostikovat ji ale není lehké, je to relativně nový obor.

Odborníci rozlišují dva základní druhy osamělosti:

Podle studie, kterou zveřejnil britský odborný magazín Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology je to ale ještě o malinko složitější. Philip Hyland z Trinity College v Dublinu zkoumal přes 1 800 lidí ve věku od 18 do 70 let a ze studie vzešel ještě jeden druh osamělosti – kombinace sociální a emoční.

Šlo o lidi (a bylo jich něco přes 12 procent), kteří dosahovali vysoké úrovně obou druhů osamělosti. Vztahy, které kdy měli či stále mají, nebyly a nejsou kvalitní, navíc jsou skutečně fyzicky sami. Je to nejnebezpečnější forma, protože většinou jde o dlouhodobý stav, navíc je to takový začarovaný kruh. Nemáte kolem sebe moc lidí, takže není snadné s někým navázat kvalitní vztah. Proto jste rádi za to málo, co máte, i když to nemá valnou hodnotu.

A aby to nebylo jednoduché, řada vědců mluví ještě o jednom typu osamělosti, jakémsi poddruhu. Situační osamělost může mít jak podobu emoční osamělosti, tak i té sociální, případně může jít i o mix obou.

Způsobuje ji to, kde jste. Může být krátkodobá – přestěhovali jste se, našli si novou práci, změnili školu – a chvíli trvá, než se v novém prostředí zabydlíte, navážete vztahy, přestanete se cítit jako cizinec.

V dnešní době má ale i podobu dlouhodobou, a to především v případě cest do zahraničí. Jen si to představte. Opustíte domov, svou zem, své město, protože jste dostali skvělou pracovní (či studijní) nabídku v zahraničí. To se neodmítá! Jenže najednou jste někde, kde opravdu nikoho neznáte, včetně místního jazyka a místních kulturních zvyků. Jste sami – sociálně i emočně.

Jistě, po čase se i tady otrkáte, osvojíte si jazyk, najdete kamarády, čímž minimálně eliminujete sociální osamělost. Při troše štěstí navíc navážete kvalitní vztahy, takže vám nehrozí ani ta emoční. Ale co když pak přijde zase další nabídka, co se neodmítá. V jiné zemi, kde vás čeká opět to samé?!

A že se jednoho dne vrátíte domů? Jenže ani tam to nemusí být bůhvíjaká hitparáda, obzvlášť pokud jste byli pryč třeba několik let. Vaši přátelé už žijí jiné životy, mají jiné partnery, založili rodiny, možná se také odstěhovali. Vymanit se ze situační osamělosti není snadné a může to trvat dlouho.

Samota je zdravá! Umíte být aspoň chvíli sami se sebou? Je to známka emoční zralosti