Článek
Simona má děti ráda, práce s nimi ji baví, neustále si vymýšlí, jak výuku zpestřit. Dále na rozdíl od mnohých jiných učitelek tráví i většinu přestávek s dětmi. Přesto dokázala skupina sedmi z nich využít situací, kdy ze třídy odešla, a „vrhly se“ na Adélku. „Když jsem je jednou přistihla, nevěřila jsem vlastním očím. Povalily ji na zem, kopaly do ní, píchaly jí tužkama do brýlí, sypaly na ni zbytky svačiny,“ líčila nám otřesená Simona. Při následném „výslechu“ se ukázalo, že je to už poněkolikáté. Adélčiny modřiny to ostatně dosvědčovaly. Měla ale strach to někomu říct a styděla se. I rodičům tvrdila, že se jí to stalo při tělocviku. „Jak mi pak řekli, věděli, že Adélka není moc motoricky zdatná. Nicméně mamince už to připadalo podezřelé a chystala se za mnou zajít,“ říká Simona.
Adélka byla „jiná“
Nabízí se logická otázka, čím si Adélka „vysloužila“ roli oběti. Jak nám Simona vysvětlila, v lecčems se od ostatních dětí lišila. V některých předmětech vynikala, zároveň byla v hodinách nadmíru bezprostřední, což ostatní vesměs vnímali jako „potrhlost“. Ale při tělocviku působila kvůli své zmíněné motorické neobratnosti poněkud směšně. „Jako pedagožka dobře vím, že takovéhle kombinace se stávají častým terčem pošklebků. Ale netušila jsem, že to dojde tak daleko,“ konstatuje Simona.
Ze školy si Adélka nosila modřinyFoto: shutterstock.com
Co s viníky?
Viníci byli přísně pokáráni, museli se Adélce omluvit, učinit „pokání“ před celým pedagogickým sborem, dostali třídní důtky. Navzdory naší pochybovačnosti ohledně toho, zda jsou skutečně „napraveni“, je Simona přesvědčena, že ano. „Byli vyděšení, myslím, že pochopili, jak příšerně se chovali. Jsou ještě malí na to, aby se uměli příliš přetvařovat,“ tvrdí.
Na názor jsme se zeptali i naší konzultantky, psycholožky Martiny Fenclové. „Je pravda, že sedmileté děti se sice dokážou chovat surově a krutě, ale pokud se to s nimi důkladně probere a vysvětlí, co to vlastně prováděly a jak by se cítily, kdyby se to stalo jim, jsou schopné nahlédnout a pochopit, jak to bylo špatné,“ míní psycholožka. Jak ale dodává, speciální pozornost by si měl zasloužit hlavní iniciátor. „Ten v sobě většinou má skutečně asociální sklony. Ostatní se spíš ,jen' nechají manipulovat. Což je samozřejmě také chyba, ale je u nich vysoká pravděpodobnost, že v budoucnu už se podobného chování vyvarují,“ tvrdí Martina Fenclová.
O to větší byl ovšem pro Simonu šok, když narazila na reakce rodičů potrestaných dětí.
Šokující reakce rodičů
Svorně protestovali proti uděleným třídním důtkám a měli tendenci celou záležitost bagatelizovat. Dokonce se odvolali k řediteli školy. „Ten naštěstí stál jednoznačně za mnou, ale připadalo mi absurdní, když jsme jim museli vysvětlovat, že si jejich dítka tresty zaslouží, jak by jim bylo, kdyby někdo takhle zacházel s jejich synem nebo dcerou,“ vypráví Simona.
I v této souvislosti jsme požádali o komentář psycholožku Fenclovou: „Je přirozené, že většina rodičů má tendenci své děti bránit. A ty se zase snaží ze strachu nebo pocitu provinění svoji vinu před rodiči zmírňovat. Ale je nutné, aby dospělí jednotně poukazovali na nepřijatelnost jakékoli šikany a oprávněnost trestů. Jinak hrozí, že děti dostatečně nenahlédnou, co vlastně oběti způsobily."
Pokud jste se s podobným příběhem nebo jakoukoli formou šikany setkaly, napište nám. Věříme, že čím víc se o ní bude mluvit a psát, tím snáze se budou hledat vhodná východiska. Naše adresa je info@prozeny.cz.
