Drsný voják? Kdepak! Tenhle chlap v sobě roky ukrýval ženu

Před pár lety by vás při pohledu na něj asi napadlo, že je to pořádný drsňák. Koneckonců 30 let sloužil v britské armádě u pěchoty, skoro denně byl navlečený v maskáčích, byl na misi v Iráku či v Bosně. Jenže po večerech se zamykal ve svém pokoji a tajně obouval lodičky a oblékal dámské šaty. Tehdy v sobě Andrew Andreu ještě skrýval, ale dnes už je to jinak.

Andrea, jak si dnes bývalý voják říká, svou jinakost odhalila vcelku brzy. Už v pěti letech, když si poprvé zkusila matčiny šaty a obula její boty, zjistila, že takhle je opravdu šťastná. A touha být ženou neustále sílila. Jenže byla 70. léta a Andrea usoudila, že svěřit se komukoli rozhodně není dobrý nápad. „Doufala jsem, že to nějak odezní, ale neodeznělo. Přesto jsem v sobě tyhle pocity hluboko pohřbila a založila rodinu,“ vzpomíná. Z prvního vztahu má dnes již dospělou dceru a s druhou ženou, dnes už také exmanželkou, má dva teenagery.

V roce 1985 tehdy ještě Andrew nastoupil k armádě, kde se tohle opravdu nenosilo. „Armáda je velmi machistické prostředí, obzvlášť pak pěchota,“ říká Andrea. Tam se žádný náznak změkčilosti či zženštilosti netoleruje. A voják, co si po večerech navléká podprsenku? Proboha!

Jenže Andrea si nemohla pomoci – ovšem na misích bylo tyhle potřeby opravdu těžké ukojit. „Přes den jsem předstírala, jaký jsem tvrďák, ale večer jsem se alespoň na chvíli stávala ženou,“ popisuje. Vypracovala si systém, jak co nejbezpečněji strávit každý den pár okamžiků jako žena, a to i na misích: tajně si v místním obchodě koupila několik kousků ženského oblečení a velmi pečlivě je ukryla ve svém pokoji. „Večer po práci jsem se vždycky zamkla a oblékla se jako žena. Samozřejmě jsem se nelíčila, ale už jen mít na sobě ženské šaty ve mně vždy vyvolalo příjemné pocity. Pořád jsem však měla strach, že někdo zaklepe a moje tajemství se provalí. Naštěstí se to nikdy nestalo,“ dodává Andrea.

Vše se změnilo v roce 2015, kdy Andrea opustila armádu a šla do výslužby. Pár měsíců poté se rozhodla, že už nechce nic skrývat, že už je to nad její síly. První, komu se svěřila, byla její tehdejší manželka.

Ta byla nejdřív v šoku, pak ji přepadl vztek a zlost. „Potom se ale začala o téma zajímat, provedla menší průzkum a poprvé vyslovila slovo transgender. Ten termín jsem nikdy předtím neslyšela, ale jakmile to řekla, obě jsme okamžitě věděly, že to jsem přesně já,“ vzpomíná Andrea. V tu chvíli se jí manželka stala velkou oporou: „Dokonce jsme zvažovaly, že spolu zůstaneme, ale nakonec jsme se shodly, že to není dobrý nápad. Rozvod proběhl velmi přátelsky.“

To, že se jejich otec cítí být ženou, vzaly velmi dobře i děti. „Přijaly to naprosto skvěle. Koneckonců se svými dvěma mladšími dětmi se normálně stýkám, trávíme spolu každý druhý víkend,“ tvrdí Andrea.

Když už vše věděla rodina, přišli na řadu přátelé, kamarádi a kolegové z armády. „Strašně jsem se bála, bylo to nervy drásající. Ale ani od nich jsem nezaznamenala žádnou negativní reakci, v podstatě se všichni shodli, že pokud mě to činí šťastnou, není důvod, proč bych se toho měla vzdávat,“ vysvětluje Andrea.

Andrea tvrdí, že nelituje roků strávených v armádě, ale je jí líto dlouhého času, kdy předstírala, že je někdo jiný. „Je to neuvěřitelné. Ještě před pár lety jsem chodila v maskáčích a předstírala jsem drsného chlapa. A dnes se po ulicích procházím v lodičkách, sukních, s parukou a make-upem,“ směje se sympatická žena, která je konečně doopravdy šťastná a svobodná.

Zatím si sice musí vystačit jen s líčením a parukami, ale i to se brzy změní. Prochází totiž procesem přeměny pohlaví, v blízké době ji čeká hormonální léčba a operace, která z ní učiní definitivně ženu. „Konečně jsem to já, tohle je moje pravé já. Už nikdy nehodlám svou skutečnou stránku skrývat,“ dodává rezolutně Andrea.

Změna pohlaví. Jak ustát, když se z manžela stane žena?