Droga jménem zahrádka: Proč ji Češi tak milují?

Mám kamarádku, s níž jsem donedávna sdílela lásku ke knihám, botám na podpatku, šatičkám a kabelkám. Když si před dvěma lety pořídila chatu s obřím pozemkem a začala zahradničit, nešlo mi to na rozum. Potají (většinou) jsem se jí dokonce tak trochu posmívala!

Jenže teď mám zahrádku i já (sice pidi, ale mám ji) a místo tipů na super boty si posíláme tipy na kytky... Zahradničení je totiž jako droga, jednou ji zkusíte, a už bez toho nemůžete být.

Bydlení s malinkou zahrádkou jsme si s manželem pořizovali záměrně – nic kolem zahrady nás neláká, nebaví, jsme ignoranti a nic o tom nevíme. No ale menší „výběh“ pro děti potřebujeme, takže se přemůžeme a těch pár metrů čtverečních vždycky nějak posečeme (případně ji za menší úplatu poseká náš starší synek).

Všichni mě varovali, že brzy tomu podlehnu a bude mi zahrádka malá. Smála jsem se jim. Jenže pak to přišlo. Pořídíme si aspoň truhlíky na okna, aby to tu bylo takové hezčí. A jeli jsme do hobby marketu, nechali tam nemalou částku, a doma se ponořili do hlíny.

A světe, div se, ty kytky rostly! A vypadaly krásně! Takže k nim přibyl ještě jeden truhlík s kytičkami, druhý s bylinkami, k tomu dva rododendrony před vchod, dva ke vstupu na zahrádku, terakotový gigantický květináč, kde jsme zaseli lobelky (ty mi poradila ta, které jsem se ještě před půl rokem posmívala), a hlavně jsme vykopali a založili květinový záhon (s pomocí té, z jejíhož zahradničení jsem si utahovala).

Teď každý den chodíme vývoj našeho rostlinstva sledovat, a děláme to se stejnou péčí a zaujetím, jako sledujeme vývoj našich dětí, a z každého nového kvítku se radujeme, stejně jako když náš syn přinese ze školy jedničku. A kamarádka se teď (oprávněně) posmívá mně! Už ji totiž nezásobuji fotkami svých nových bot, ale svých nových truhlíků a kytiček.

Pořád jsem ale přemýšlela, co je na tom rýpání se v zemi tak úchvatného, že jsem tomu podlehla i já a manžel (pohodlní povaleči). A pak mi to došlo. Je to fakt droga, která naštěstí neruinuje vaše zdraví, ale jen vaši peněženku. Nejde ani tak o to, že se záhonem je zahrádka hezčí, že jsou prostě kytičky krásné.

Jde o to, že vám dodávají pocit úspěchu, toho, že se vám něco povedlo. Je to živý, voňavý a barevný důkaz toho, že nejste srostlí jen s mobilem a počítačovou klávesnicí. Je to manuální relax! Na nic nemyslíte, nic neřešíte, jen se rýpete v hlíně a jako bonus se u toho pěkně opálíte.

A samozřejmě je za tím i ten tradiční holčičí hnízdící instinkt. Zabydluju, zvelebuju, vytvářím teplo rodinného krbu, i když v tomto případě teplo rodinné zahrádky. A když pak sedím, koukám, jak to pěkně kvete, včas se mi podaří odehnat psa, který se chystá zvednout nohu nad mojí azalkou, manžel griluje a děti si hrají, je to čiré štěstí. A není návykovější drogy než právě pocit štěstí! Tak si tak říkám, proč nerozdávat narkomanům místo nových stříkaček spíš motyčky a květináče.

A co vy? Zahradničíte?