Dřina a odříkání: To je život kulturistky Věry Mikulcové

Někdo smysl života za celý ten svůj nenajde, na jiného se usměje štěstí velice brzy. A Věra Mikulcová je zářným příkladem. Hned po první návštěvě posilovny měla jasno, v čem se bude realizovat. Dnes sklízí úspěchy v zahraničí, má vlastní byznys a slušně rozjetou kariéru kulturistické závodnice.

Je pravda, že ženskou kulturistiku vnímá naše společnost spíše negativně? 

Dokonce velmi negativně. A přestože se profesionální kulturistice věnuji už téměř dvacet let, nevidím v tomhle žádný pokrok. Spíš naopak. Lepší přístup vnímám při svých cestách na profesionální soutěže do USA a Kanady, kde lidé ocení úsilí, které tvarování postavy obnáší. Na rozdíl od České republiky má ženská kulturistka v cizině také slušnou fanouškovskou základnu.

Ženské svaly se u nás tedy ještě nenosí. Setkáváte se i vy osobně s urážkami?

Na internetu se do mě někteří lidé navážejí. Já se tím ale bavím. Vždycky si totiž rozkliknu profil člověka, který mě bezdůvodně uráží, a po pár fotografiích pochopím, co je zač. Pak si hned uvědomím, že mi nestojí za to se někým takovým zabývat. Ti, kteří mě znají doopravdy a osobně, chápou proč kulturistiku dělám, a vědí, že žiju svůj sen. Berou mě takovou, jaká jsem.

Názory nejbližších jsou stejně nejdůležitější. I když na prvním místě jsou asi ty vlastní. Jste spokojená sama se sebou?

Moc. Dělám, co mě naplňuje, a má práce je zároveň mým koníčkem. Myslím, že se mi v ní daří, stejně jako v soukromém životě. Kdo tohle dnes může říct? Jsem vděčná za štěstí, kterého si mi dostává.

Daří se vám vskutku skvěle. V červnu jste vybojovala druhé místo na profesionální soutěži Toronto Pro SuperShow v Kanadě. Jak dlouho trvá příprava a v čem spočívá? 

Na kulturistické soutěže se připravuju od roku 2000. Když slezu z pódia jedné soutěže, dám si týden pauzu a začínám přípravu na další, přestože je třeba až za dva roky. Kulturistická soutěžní příprava se dělí na dvě základní období – objemové a rýsovací, které konkrétně u mě trvá čtyři měsíce před soutěží. V tomto období dodržuji velmi striktní dietu.

Jak vypadá váš jídelníček během přípravy?

Především si jídlo nedělím na snídani, oběd a večeři, ale jím průběžně celý den po velmi malých porcích. Mé menu je stále stejné – maso, rýže, zelenina, vaječné bílky a tvaroh. Nic jiného.

Co vám při této přísné dietě nejvíc chybí? 

Za celou dobu závodění mám vždycky největší chuť na mléčné výrobky, hlavně jogurty, mléko a sýry. To jsou také jídla, která si dávám hned po skončení soutěže.

V den soutěže máte v těle pouhých 0,01 % tuku. Jak se s tím dá fungovat? 

Díky dietám je můj energetický příjem velmi nízký. Zároveň mám ale obrovský výdej, protože musím absolvovat deset tvrdých tréninků týdně. Za největšího nepřítele přípravy považuji únavu. Vzhledem k tomu, že do samotného odletu na závody pracuji jako osobní trenér, instruktor skupinových lekcí a výživový poradce, nesmím dát na sobě nic znát. Abych našetřila každý trošek energie, jsou mé dny hodně jednotvárné. Pracuji, trénuji a spím.

Čelíte kvůli kulturistice nějakým zdravotním rizikům? 

Zdravotní rizika patří ke všem sportům. S přibývajícím věkem na sobě cítím pomalejší regeneraci. Jinak se potýkám s běžnými zraněními z přetížení při zvedání velkých vah.

Kolik kilogramů jste uzvedla nejvíce? 

Jelikož závodím v kulturistice, která je estetikou těla, nikdy jsem o maximální váhy neusilovala, ani se o ně nezajímala. Určitě ale trénuju s větším závažím, než jaké je pro ženy standardní.

Po úspěchu v Kanadě jste se nominovala na prestižní soutěž v americkém Phoenixu – Wings of Strength Rising World Championships. Účast jste ale zrušila. Proč? 

Ano je to tak, musela jsem ji z finančních důvodů odříct. Hradím si totiž všechno sama a příprava na tuhle soutěž by mě stála dalších 300 000 korun, které nemám. A v České republice je téměř nemožné sehnat sponzora. Ženská kulturistika není sponzorsky zajímavá, protože neosloví širokou veřejnost, na rozdíl od fotbalu nebo hokeje.

Nepřemýšlela jste nad tím, že byste se odstěhovala do zahraničí?

Samozřejmě, že mě to napadlo. Ale je tu jedno velké „ale,“ kterým je v tuto chvíli dnes již šestnáctileté „dítě“ v podobě vlastní posilovny, které bych nedokázala opustit. Navíc v sedmatřiceti letech se mi už nechce začínat někde za oceánem úplně znovu.

Vzpomenete si ještě na svou první návštěvu v posilovně?

Na to nejde zapomenout. Před dvaceti lety jsem absolvovala operaci kolene a lékař mi tehdy doporučil posilovnu kvůli rehabilitaci. Šla jsem do malé jihlavské „železárny“, kde jsem si sama sedla na rotoped a šlapala. Koukala jsem na všechny okolo, jak cvičí se závažím, a zaujalo mě to.

Byl to moment, kdy jste se rozhodla začít věnovat kulturistice na plný úvazek? 

V podstatě ano. Na kulturistice mě od první chvíle lákaly velké svaly, fascinovalo mě, co člověk dokáže udělat se svým vlastním tělem. Mám na mysli jeho formování a tvarování.

V tom jste opravdu třída. V roce 2015 jste se stala držitelkou dvou světových rekordů – nejtěžší a nejmladší kulturistka na světě. Na jaké váze jste s kulturistikou začínala a jak jste na tom teď? 

Na své první kulturistické soutěži jsem vážila 52 kg. Letos v kanadském Torontu pak 75 kg a aktuálně se má váha pohybuje lehce přes 90 kg.

Na soutěžích musíte mít dvoudílné plavky. Prozraďte, kde takové ozdobné sháníte?

Se soutěžními plavkami byl řadu let velký problém. Závodnice si je většinou šily a zdobily samy. Dnes už je konečně na trhu pár šikovných soukromých švadlen.

A jak vychází cenově? 

Přestože jsou malé, jsou velmi nákladné. Poslední zdobené plavky na soutěž v Kanadě mě přišly na 9 000 korun. Na každé závody si pořizuju plavky nové a ty předchozí prodám.

To opravdu není levná záležitost. Když už jsme u té módy, co bychom našli ve vašem šatníku?

Jelikož pracuju ve svém vlastním fitness centru, trávím celý den ve sportovním oblečení. Pokud vyrazím mimo posilovnu, nosím ležérní, spíš pánskou módu, protože mi dámské oblečení střihově nesedí.

Jak zvládáte náročné tréninky skloubit se soukromým životem?

Pracovní a soukromý život skloubíte nejlépe tak, že máte po svém boku někoho, koho baví to samé co vás. A já někoho takového už 17 let mám. Pak není problém věnovat dostatek času nejen práci a tréninkům, ale i soukromému životu.

A pokud tedy nejste zrovna ve fitku, co děláte? 

Když nejsem v práci a netrénuju, ráda relaxuju v přírodě. Odpočinu si turistikou po českých památkách nebo jen zajdu do lesa se svými dvěma pejsky.

Prozraďte nám na závěr, co vás čeká v nejbližší budoucnosti? 

V roce 2021 bych se chtěla opět zúčastnila soutěže Toronto Pro SuperShow, kde bych ráda předvedla skvělou formu a znovu se nominovala na nejvyšší soutěž Rising Phoenix 2021. Musím začít hodně šetřit, abych se mohla účastnit obou soutěží. Možná se objeví i nějaký sponzor, který mi i třeba malým příspěvkem pomůže zúročit mé úsilí a posunout se dál na mé profesionální cestě.

Konec rozhovoru, a teď si řekněme upřímně, že pekáč buchet je přeceňovaný. Sixpack na břiše je totiž k ničemu.