Dračí příběh – svatá Markéta Antiochijská

Dívka žila na území dnešního Turecka a v době pohanské stala se tam křesťankou. Její otec – pan Antioch – byl pohanský kněz a své zvrhlé dcery se zřekl. Smutně jí oznámil: „Rozhodla ses, jak ses rozhodla. Nedá se nic dělat, ale musíš jít z mého domu!“

Dívka sklopila hlavu, sbalila si pár osobních věcí a šla. Své víry pravé se vzdát nemohla. To ale nebyl její jediný problém.

Šíleně se do ní zamiloval pan Olibrius. To byl guvernér východní římské diecéze. Poslal jí pozvánku do svého domu. Napsal jí, že se snaží o to, aby se křesťané s pohany smířili a že ona by mu v jeho úsilí mohla pomoci.

Slečna byla hodná a sblížení lidí chtěla přispět. Pan guvernér ji radostně přijal ve svém přepychovém domě a chlubil se jí tím, jak to má nádherně zařízené. Zajímal se o to, jak se jí u něj líbí a zda by si přála cokoliv změnit.

Pochválila mu to, ale: „To není důležité. Jsem tu kvůli nalezení cesty od pohanů ke křesťanům a zpět.” Ona nedokázala myslet na nic jiného než na věci Boží.

Vyptával se jí, zda by u něj v domě ráda bydlela? Nabízel jí to.

Nechápala jeho nabídky. Nikdy s žádným cizím mužem pod jednou střechou nežila. Byla ještě velmi mladá. Nevěděla, oč mu jde. Nabídl jí tedy přímo sňatek.

Vysvětlovala mu, že pro ni je nejpodstatnější, aby se všichni lidé sblížili. Aby našli společnou víru a řeč. Kvůli sňatku by sem nechodila.

Toužil po ní jako muž a nechtěl již čekat. Snažil se jí vysvětlit, že kdyby byla jeho ženou, pomohl by jí s tím sbližováním: „Ale ty bys už křesťanka být nesměla!“ Načež vůbec nechápal to, že by se kvůli němu nevzdala křesťanství. A to, že si ho odmítla vzít. Strašlivě se urazil. Dal dívku sebrat stráží a odvést do své soukromé mučírny ve sklepení.

Markéta mu v poutech vynadala, že je surovec a darebák.

Pan Olibrius požádal o pomoc Satana: „Ta hlupačka mi nesmí odporovat!“

Satan souhlasil, že mu pomůže, ale chtěl za to – jako on vždycky – úpis.

„No, to v žádném případě, nejsem blázen!“

„A co kdybys mi ji věnoval?“ překvapil ho ďábel. „Markétu!“

„Pročpak? Na co tobě by byla?“

„Nestarej se!“

„A kdybych ti ji dal, co z toho poplyne pro mě?“

Satan naplnil jeho pokladnu zlatem.

„Je tvoje.“

Ďábel se rozchechtal jako vždy, když udělal dobrý obchod, a zmizel.

Byla hluboká noc a Markéta spala ve vězení na slámě. Zeď se před ní rozestoupila a vystoupil z ní matně světélkující tříhlavý, zelený drak. Na těle měl blýskavé šupiny, ostré a špičaté jako meče. Sledoval ji studenýma očima a začal otvírat hubu.

Dívka sebou cukla. Z jedné drakovy huby začaly vyšlehávat plameny a na ni dopadaly horké jiskry. Udeřil několikrát ocasem do země, která se zatřásla.

Markéta se zachovala neohroženě. Poznala skoro okamžitě, kdo se to před ní za podobu draka schovává: „Ty jsi Satan! Já to vím. Seber se a táhni tam, odkud jsi přišel. Nemám z tebe strach!“

Přistoupil k ní a všechny tři huby se mu otevíraly, chystajíce se do ní zakousnout, rozervat ji a sežrat.

„Ale fuj, Satane, ty tak, ale tak smrdíš!“

Prostřední huba klapla zuby těsně před jejím nosem.

Bylo jí na omdlení z toho puchu. Na poslední chvíli vyndala z výstřihu křížek s Ježíšem Kristem a napřáhla ruku s ním proti šelmě.

Drak poodskočil: „Schovej si to!“ Prskal na ni plameny a jiskry, ale jako by mu docházel dech. Markéta využila jeho nejistoty a vrazila mu křížek hluboko do prostředního krku. Drak nemohl popadnout dech. Zezelenal ještě víc než normálně. Nafoukl se. Zrudl. Zbělel, zešedivěl, zmodral a praskl. Zmizel, jenom se prostorem vznášel odporný zápach plný síry. Křížek zůstal ležet na zemi. Drak ho nestrávil.

Pan guvernér druhý den ráno děvče navštívil a ptal se jí, jak se rozhodla: „Vezmeš si mě za manžela a vzdáš se křesťanství?“ Když pro něj překvapivě odpověděla, že ne, zavolal biřice a ti ji mučili vše-možnými způsoby. I v kole ji lámali. I horké železo k jejímu tělu přikládali. Nepodlehla!

Panu Olibriovi hrozila veliká ostuda. Bál se, že se lidé dozvědí, jak moc Markétu chtěl, a to, že ho odmítla. No, tak ji dal popravit.