Článek
Jmenuji se Danielka Sobotková, je mi devět let a narodila jsem se jako nejmladší ze tří sestřiček v malém městečku Polná u Jihlavy. Bohužel mi v šesti letech našli nádor na ledvině.
Říká se mu Wilmsův tumor. A od té chvíle se v mém životě úplně všechno změnilo. Musela jsem do nemocnice, kde si pro mě připravili spoustu ne vždy příjemných vyšetření a náročnou operaci.
Kvůli nádoru mi odstranili jednu ledvinu. No a zároveň mi zavedli centrální portík, aby mě nemuseli pokaždé píchat do ruky, když mi jdou třeba brát krev nebo podávat léky. Bylo to velmi nepříjemné a bolestivé. Všude ze mě vyčuhovaly nějaké hadičky, nemohla jsem se vůbec hýbat. Ale oba zákroky pro mě byly velmi důležité, abych se mohla uzdravit.
Tady bylo Danielce pět let a byla zdraváFoto: Archiv
Operací to pro mě ale nekončilo. Začali mi podávat chemoterapii, po které mi vůbec nebylo dobře. Nechutnalo mi jíst, byla jsem unavená, a co na tom bylo nejhorší, vypadaly mi moje dlouhé vlásky. Maminka musela přestat chodit do práce, aby mohla být se mnou v brněnské nemocnici. Tatínek se musel starat o mé dvě sestřičky a vydělávat penízky.
V šesti letech ale skončila holčička v nemocnici, kvůli nemoci přišla o vlasy a bojovala o holý životFoto: Archiv
Protože jsem nemohla mezi své kamarády, našla jsem si jinou zábavu – tanec a hudbu. Doma jsem protančila každou volnou chvíli, vymýšlela si různé taneční kreace a díky hudbě jsem úspěšně dospěla ke zdárnému konci léčby, která trvala téměř rok. Na jaře 2012 jsem opět začala chodit do školky, vlásky dorůstaly a já se těšila dobrému zdraví.
Za pár měsíců na kontrole lékaři zjistili, že je nemoc zpátky. Takže začalo všechno nanovo, tentokrát ale v mnohem horší podobě. Znovu operace, znovu zavedení portíku a znovu léčba. Už to ale nebyla pouze chemoterapie, ale i ozařování.
Danielka je bojovnice a nad nemocí vyhrálaFoto: Archiv
Ozařování pro mě bylo úplně nové. Nejdříve mi černou fixou pokreslili celé bříško a potom na něj posvítili takovým světýlkem. Sice to nijak nebolelo, ale vždy mi potom nebylo dobře.
No a znovu mi vypadaly sotva dorostlé vlásky. Tato léčba byla jiná v tom, že jsem byla více v nemocnici než doma. Maminka se ani nestihla vrátit do práce. A tatínek už nemohl do práce chodit tak často, musel se více věnovat mým sestřičkám. Paní doktorka v nemocnici nám poradila, abychom se obrátili na nadační fond Dobrý anděl. A tak nám začali pomáhat Dobří andělé. Každý měsíc nám chodily jejich příspěvky, aby mohli maminka s tatínkem platit náklady spojené s mou nemocí.
I s vypadanými vlásky si uměla poraditFoto: Archiv
Léčba trvala další rok, ani jsem nestihla nastoupit do první třídy. Abych nic nepromeškala, maminka mě doma začala vyučovat. Občas jsme se šly podívat do školy na paní učitelku, aby zkontrolovala, jak mi jde učení. Uteklo to jako voda a já si nenesu jen špatné vzpomínky, ale i dobré. V nemocnici jsem si našla nové kamarády, kteří byli stejně nemocní jako já. A po celou dobu léčby tam s námi všemi byli naši rodiče, kteří nás podporovali a dodávali sílu. No, mnohdy jsme dodávali sílu my jim, ale to už tak v těchto těžkých chvílích bývá.
Nyní už je to rok a půl, co jsem zase zdravá, a pevně věřím, že už to tak i nadále zůstane. Chodím do třetí třídy, ráda zpívám, tancuji.
Na své sedmé narozeniny už měla Danielka zase vláskyFoto: Archiv
Dobří andělé, kteří jste při nás stáli, moc děkuji za vaši pomoc, a hned, jak to bude možné, stanu se i já Dobrým andělem pro ty, kteří to budou potřebovat. A stanu se jím moc ráda!
Tak co, nestanete se také Dobrým andělem?
