Do restaurace s dětmi? Nebojte se!

Dcera mé kamarádky vždy ztropí stejnou scénu. Když jí číšník přinese jídlo, ochutná ho, zakroutí hlavou, že už nechce, a chystá se odejít „hrát si“. Její maminka strčí do talíře příbor, nabere dobrůtku a zkusí tuhle vzpurnou drobotinu přemluvit k obědu. V tom Sára začne řvát na celé kolo, až se všichni v restauraci otáčejí, a kritickým okem pohlížejí na Martinu-matku tyranku, co to tam se svojí dcerou provádí. Proč ji vlastně nutí jíst?

Až dítě zhruba ve věku šesti let je schopno v klidu zvládnout kompletní oběd v restauraci. Děti mladší a děti v batolecím věku se v běžné restauraci budou s největší pravděpodobností nudit – čekání na jídlo, hovor dospělých a nakonec i samotné konzumování jídla pro ně bývá zdlouhavé. Dítě si proto hledá rozptýlení jinde: hraje si s příbory, vydá se prozkoumávat restauraci a samozřejmě vyžaduje pozornost dospělých.

Raději si proto vybírejte jen takové restaurace, kde s návštěvou dětí počítají. Osvědčí se, když si předem zjistíte, jestli vybrané zařízení nabízí dětská menu, je vybaveno stoličkami, popřípadě se v něm nachází dětský koutek. Je vždy lepší zavítat tam, kde jsou na děti zvyklí – aspoň se pak nemusíte stresovat, když dítě začne dělat hluk a dožadovat se pozornosti nebo udělá nepořádek na stole. Někdy se mu člověk ani nediví. Čekací doby na jídlo některých restaurací jsou opravdu vražedné. Vy těch 40 minut nějak vydržíte, ale když má hlad batole, nejspíš to pocítí všichni okolo. Radši se zeptejte číšníka, kdy by mohlo být jídlo hotové, a objednejte pro své dítě polévku nebo nějaký předkrm.

Mějte u sebe KPZ („krabičku poslední záchrany“). Osvědčí se papír a pastelky, obrázková knížka, drobná hračka. Zkrátka cokoliv, co dítě zabaví. Vyhnete se tak mnohým nepříjemným situacím. I když…

„U hyperaktivního typu dítěte se většinou musíte smířit se situací: některé takové děti v novém prostředí ještě zvýší svou aktivitu, jídlo spíše zkoumají, než aby ho jedly a podobně. Pokud je vaše dítě více aktivní, je vhodné navštívit restauraci s hracím koutkem a zkrátit dobu návštěvy na únosné minimum,“ doporučuje psycholožka Kristina Březinová.

Při jídle s malými batolaty udržujte příjemnou atmosféru. Povídejte si, vyprávějte např. o barevných zvířátkách na talíři, pokuste se zábavnou formou vymyslet, jak dostat sousta z příboru do pusinky (například za doprovodu říkanek), vymýšlejte legrační názvy pro všechno, co se na talíři nachází. Můžete si i zahrát jednoduché hry jako „Hádej, co je tohle?“. Nechte dítě zavřít oči, otevřít pusu a poznat podle chuti zeleninu, ovoce, maso…

U stolu v žádném případě nedovolte, aby dítě jídlo plivalo a házelo na zem. Jakmile to potomek zkusí, důrazně ho upozorněte, že se to nedělá. Pakliže v jednání pokračuje, sdělte mu, že půjde od stolu. A pokud neuposlechne, také svůj příslib dodržte: sundejte ho ze stoličky a nedovolte mu v jídle pokračovat. (V případě, že vás poslechne, ho ale nezapomeňte pochválit!)

Každopádně nenuťte své dítě, aby jedlo, když už pokrm nechce, a vyvarujte se ho k čemukoliv přemlouvat, když je unavené a ospalé. To si radši návštěvu restaurace odepřete. Propříště však lze „natrénovat“, aby se batole chovalo v cizím prostředí lépe. Jak? Zahrajte si na restauraci doma včetně vaření jídel!

A jak na starší děti, které zahajují svým negativním postojem svůj „boj o jídlo“?

„Dítě zhruba od tří let může už procházet obdobím negativismu, kdy se snaží prosadit svoji vůli proti rodičům. Odmítá například i věci, které se mu jindy líbí. Zkouší prostě říkat ,ne’. Začíná si uvědomovat svoje já a boj o jídlo je jedním ze způsobů, jak se prosadit. Dítě například chce jen některé pokrmy, jiné zase odmítá, nechce jíst v určitém prostředí, vyžaduje sladkosti, určité typy jídla, nechce jíst v danou hodinu. Vlídný ochotný rodič se většinou snaží přizpůsobit: uvaří dítěti, co má rádo. To třeba pokrm zase za chvíli odmítne s tím, že už na něj nemá chuť. Později si zase poručí něco jiného, že má už zase hlad," vysvětluje Kristina Březinová.

U jídla se vyplatí trvat na dodržování určitého režimu: jíst v určených hodinách. Pokud dítě nemá chuť nebo hlad, jídlo jednoduše nedostane. „Nají se zase až při dalším jídle, tedy na svačinu nebo večeři. Pokud rodič ustoupí, nabízí dítěti jiné pokrmy, uplácí je, aby jedlo, přemlouvá, dítě v takové chvíli vítězí a na problém je zaděláno. Samozřejmě děti nenutíme do pokrmů, které jim zjevně nechutnají,“ dodává.

A jaká pravidla platí v restauracích? „Abyste se v relativním klidu a pohodě najedli, mělo by si starší dítě postupně osvojit, jak se chovat v cizím prostředí. To například obnáší, aby se naučilo respektovat fakt, že se dospělí baví, nevstupovalo jim za každou větou do hovoru. Aby se vydrželo alespoň po dobu zhruba 10 minut zabavit samo pod dohledem rodičů, věnovalo se samostatně jídlu,“ doporučuje psycholožka Březinová. A varuje před rodičovskými chybami:

„Pro některé děti je prostředí restaurace vítaným terénem, jak otestovat rodičovské hranice. Křikem, odmítáním jídla, válením se po zemi a chozením po stole zkoušejí, jak rodiče budou reagovat. Pokud je na rodičích viditelně patrná obava z hodnocení druhých lidí (co si lidé o mně a mém dítěti pomyslí?), je potomek obrazně řečeno na koni. Čím víc se bude vztekat, tím víc bude rodič nesvůj, bude se ohlížet po druhých lidech, domlouvat, přesvědčovat, zvyšovat hlas, případně uplácet (Když s tím přestaneš, koupím ti potom... Počkej, doma ti dám na zadek...).

Vyplatí se zachovat klid a na nevhodné chování potomka nereagovat. Počkat, až se vybouří. Dítě, které vidí, že podobné chování je rodiči lhostejné, s ním příště nevyrukuje. Pokud se dítě chová vysloveně nevhodně, třeba pokud bere jídlo z talíře jiným, zabráníme mu v tom. Pokud jídlem hází, srozumitelně mu vysvětlíme, že jídlo není na hraní. Rodič může dle vlastního zvážení restauraci opustit a oběd ukončit, ale vše by mělo probíhat v klidu. Pánem situace by se každopádně nemělo stát dítě.“

Další potíž může spočívat ve schopnosti vašeho dítěte zabavit se samostatně hrou nebo nějakou činností. To se týká právě hlavně starších dětí od tří do šesti let.

„Někteří rodiče mají bohužel tendenci na sebe děti silně navazovat, neustále je stimulují, hovoří na ně, snaží se dětem vymýšlet program. Vlastně je od sebe trochu nechtějí pustit. Takové dítě se potom nenaučí zabavit samo, stále vyžaduje pozornost dospělých, jejich reakce, zájem. Pokud se tak nestane, zvýšeně se prosazuje, křičí, provokuje. Žárlí například na matku, že si povídá s jinou dospělou osobou, věší se jí na krk a podobně.

Chování staršího dítěte v restauraci je proto zejména otázkou výchovy: schopnosti nastavit správné hranice mezi dítětem a dospělým, učit dítě samostatnosti, respektu vůči rodičům. Navykání na samostatnost probíhá i v domácím prostředí, třeba díky pokynům typu: Teď musím tohle dodělat, ty se mezitím najíš, a teprve potom budeme něco dělat společně,“ uzavírá doktorka Březinová.

Jaké máte vy zkušenosti s dětmi v restauraci? Chová se k nim obsluha přívětivě? Myslíte, že jsou naše restaurační zařízení dostatečně vybavena pro pohodlí rodičů a jejich ratolesti? Povězte nám to v diskusi.