Článek
Uběhl týden, co jsem ji viděla naposledy. Snažila jsem se zaplašit myšlenky na její oči plné obav. Jak mne tiskla. Šeptala: „Dám mu cokoli. Všechno. Jen ať mi nebere děti. To přece nesmí. To nemůže.“ Radek mlčel, když odjížděli. Snad se ani nerozloučil. Ani děti nereagovaly. Jako biologický seismograf okamžitě převzaly náladu své matky. Nevěděly nic. Ale na jejich vyděšené obličeje jen tak nezapomenu.
V noci jsem si často rekapitulovala dlouhé manželství své sestry. Ta osamělá těhotenství, kdy byl Roman někde. Někde. V práci. Prý. Říkával. Tu dobu kojení Honzíka, kdy Anička nekontrolovatelně žárlila a Lucie držela syna u prsu a dceru za ruku. Dobu, kdy sama měla angínu a pro antibiotika jí došla sousedka. Manžel nebyl doma. Kde byl? Kde byl v době, kdy ona ho potřebovala? Kdy ho potřebovaly jeho vlastní děti? Kolik času on s nimi vlastně reálně strávil? Po večerech, když byl doma, zíral na televizi. Ať tam dávali cokoli. Nestavěl stavebnice. Nehrál pexeso. Jen zíral. A spal. Byl schopný usnout kdekoli. A velmi rychle.
„Tys mi své tělo dala jen a jen ze smutku...“
Co když jsem ale nespravedlivá? Vždyť co vím, vím od Lucie. Co když je Roman ukázkovým typem otce, který je mi jen nesympatický? A i kdyby se probudil až dnes, kdo rozhoduje, jak velká práva má na své děti? Soud? Jako že na jednu misku vah dá zhuntované tělo a probdělé noci a na druhou misku fotbal a kolotoč? Tak to bude? Asi ano. Vždyť některé ženy odevzdávaly děti otcům s příchodem školního věku. A není to tak dávno. Jen jedno století. A pak už je neměly. Neviděly. Nikdy. Ale čím se má sestra natolik provinila, že se má hádat o své nejbližší? Čím? Láskou?
Sebrat jí je zcela nemůže. To je jasné i mně. Ale střídavá péče není zas až tak nereálná. Jediný, kdo ji má a zná z mých bližních, je Zdeněk.
Stačil jeden telefon a do hodiny přijel. Má bezdětný týden. Prý. Tak má volno. Takhle to tedy funguje?
„Můj syn nemá stres, protože ho nemáme my. S jeho matkou se máme i po všech těch konfliktech vlastně rádi. Jen spolu nemůžeme žít. A to rádi je jedinou možnou predikcí k střídání domácností. Jinak by to nešlo. Pokud je tvoje ségra v nepohodě, nikdy to fungovat nebude,“ vysvětloval Zdeněk. Tvářil se navýsost rozumně. Ale dokázala bych si já sama představit dva domovy? Dvě postele? Dvě knihovny? Dva šatníky? To nelze. Domov je přece jen jeden. Jinak to není domov. Jen místo k přebývání. V mé nostalgické náladě byl obrázek dvou dětí mému srdci nejbližších, jak pochodují s malým kufříčkem a plyšákem od domu k domu, víc než reálný. A také nesmírně smutný.
Zdeněk mne uklidňoval. Hovořil rozumně o sociálních pracovnicích, o zájmech nezletilých, o nestrannosti soudů. Dokonce i o nemožnosti soudce zaplatit. Bylo přítmí v mé kuchyni. On pil kávu. A taky víno. A tonik. Bizarní kombinace. Najednou vypadal hezky. Tak hezky jsem ho nikdy nevnímala. Přítmím mu zjemněly rysy a jeho hlas byl tichý. Šeptavý.
Nevím, proč jsem ho políbila. Milovali jsme se na kuchyňské pohovce. Bral mne ostýchavě do náruče a jeho mazlení bylo až nemužně něžné. Neumím říct, jak jsem reagovala. V hlavě jsem měla jen Frederika. Jen a jen jeho. Moje tělo bylo jako stroj. Opakovalo Zdeňkovy pohyby. Snažilo se. Ale vášeň jsem jistě nepředvedla. Necítila jsem ji. A hrát? Nebylo proč.
Neměl orgasmus. Ale přestal. Najednou. Náhle. Lehce mne odstrčil a přesunul na křeslo. Mé nahé nohy přikryl polštáři. Zmizel do koupelny.
Ticho. Jediná věc, po které jsem toužila, bylo ticho. I zvuk zurčící sprchy mne rozčiloval. Vrátil se oblečený. „Víš, drahá N., lidé se milují ze spousty důvodů. Z lásky. Z touhy. I ze zuřivosti. Ty jsi mi ale své tělo dala ze smutku. Už to nikdy nedělej. Nikomu,“ řekl ještě. A odešel.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 22. 11.
Chcete být šik a elegantní? Inspirujte se na www.kavaveznamenitouhy.cz.
