Článek
Psal mi Zdeněk. Že si bere moji kočku, že už nemá sílu ji chodit jen krmit a koukat na její smutné oči, když zavírá bytové dveře. Suše mi oznámil, že si ji bere. Aniž by se třeba jen zeptal, jestli souhlasím.
Je půl deváté ráno. V deset třicet začíná soud.
Už nespím s Lucií. Nešlo to. Nevědomky ze spaní vzlyká. Její zvuky jsou horší než chrápání dřevorubce. Hlasitější.
Hodně jsme řešily, jestli půjdu svědčit. Nakonec mne ale nechce ani v místnosti. Prý nejstatečnější bude, když bude sama. Mám sedět na chodbě. Sedět a čekat.
Lucčin dům byste nepoznali. Za dobu, co tu žiji, prošlo dolními místnostmi už nejméně dvacet žen. Žen s dětmi. Přes den tu máme mini kavárnu. S provizorní cukrárnou. Dveře otevřené pro kohokoli. Lucie každý večer peče. Umí lepší koláče než u Myšáka. Na noc se náš dům zavírá. Zůstat může ale každý, kdo zrovna nemá kde být. Ptali se nás sousedé, jestli se nebojíme. Lucie se jen smála. Co horšího se ještě může stát?
„Většinou, když se něco tváří jako velký problém, tak pak, když opadnou emoce, praskne i bublina konfliktu.“
Zůstanu tady. I když ona bude žít jinde, já se naší kavárny už nikdy nevzdám. Není záchranným místem pro ženy, které k nám chodí. Pro ně ne. Pro mne ale jistě ano.
Jednání trvalo krátce. Snad ani hodina to nebyla. Stejně jsem si ale otrhala všechny nehty. Tenhle nervózní zvyk mám od maturity.
Když konečně otevřeli, bylo slyšet jen smích. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Roman s Lucií se objímali. Všichni si gratulovali. Dokonce i ty protivné paní ze sociálky vypadaly, jako kdyby právě přišel Mikuláš.
„Co se tady stalo?“ zeptala jsem se opatrně Lucčiny právničky. Ani si mne nevšimla. Jen Romanův advokát zareagoval. „Dohodli se,“ usmál se na mne.
„Prosím?“ ptám se nevěřícně a snažím se alespoň zachytit Lucčin pohled. Nevnímá mne.
„Bylo to rychlé. Společná péče. Víkendy u taťky a občas nějaké odpoledne. Její bude dům, jeho firmy a byt. Alimenty také nebyly problém. Většinou, když se něco tváří jako velký problém, tak pak, když opadnou emoce, praskne i bublina konfliktu,“ vysvětluje ten upjatý pán a povoluje si kravatu.
„Jsem tak šťastná, drahá N. Děkuju za všechno. Mám pro tebe překvapení!“ líbá mne a objímá Lucie. A pak už utíká. Ani rozloučit se nestihne.
„Tady nemůžete zůstat, slečno,“ upozorňuje mne paní v taláru a vyndává klíče od místnosti.
Tak znovu ta chodba, kde jsem držela palce, že mi málem upadly. Chodba a dřevěná lavička, jak vystřižená z mých školních let. Pohled z okna je stále šedý. Ale mnohem optimističtější než ráno. Potřebovala bych brýle. Dole pod stromy někdo mává do okna, u kterého stojím. Mává snad na mne. Jistě je to Lucie. Lucie s nějakým pánem. S pánem, který očima pátrá po budově. Který hledá. A který nápadně hodně připomíná Frederika.
Autorka: Bára Nesvadbová
Nenechte si ujít nové stylové webové stránky www.kavaveznamenitouhy.cz plné tipů a inspirací, po kterých budete toužit.
