Článek
Ale půjdu. Není proč odmítat. Markův talent je ojedinělý.
Dobrá zpráva, že neproflákám další den mezi školou, butiky a pražskými uličkami, mne spolehlivě uspala na dalších pár hodin.
Divné, že nad Zdeňkem nepřemýšlím. Že alespoň neanalyzuji. Že nemám nejmenší touhu ho kdykoli znovu spatřit. Natožpak ho políbit.
V Braníku jsem byla první. Škoda že mi nesvěřil klíče. V Paříži jsem byla zvyklá si hadry rozvěsit, make-upy rozložit, uvařit všem kafe, a aspoň pustit hudbu. Prostě zabydlet si každý ateliér, kde jsem trávila vždy nejméně dvanáct hodin. V Praze je to jiné. Ale cizí se tu necítím, to už ne. Už?
Marek dorazil jako poslední. Proč všichni talentovaní lidé chodí pozdě? Modelku sotva pozdravil. Mně věnoval kusý pohled. Tentokrát nemluvil. Vůbec. Nezvyklé.
Fotili jsme šperky. Jen prsty. A zápěstí. Nesmírná piplačka. Zlaté obličeje. Umím pár tahy scelit jakoukoli pleť. Ale vymyslet, čím zdokonalit dlaně a zároveň i prsty, aby krycí vrstva vydržela alespoň deset minut, to mi chvilku trvalo. Marek nebyl nervózní. Nepohoršoval se, že zdržuju. Neměl hloupé poznámky, že se tělovky učím za pochodu. Jen vůbec nekomunikoval. Vůbec. Zavíral se v mini kuchyňce. Pil jedno kafe za druhým. A kouřil. Pořád.
Ve čtyři bylo hotovo. Pracují v Čechách lidé někdy déle než do šesti? Snad jen v pekárně...
„Ještě minuta s tím proklatě sexy dvacetiletým klukem, a udělám to.“
Modelka odešla skoro bez rozloučení. Žádné objímání. Ani se jí nedivím. Atmosféra dnešního dne nenapovídala, že bychom se měly ještě kdy potkat.
Balila jsem si oblečení a čistila štětce. Dneska jsem byla poprvé make-up artistkou na plný úvazek. Vždycky jsem jim do oboru jen fušovala. Dlouho jsem pak zkoumala náhledy na compu. Napoprvé to není tak zlé. Naopak.
„Děkuju,“ řekl Marek, když se nade mnou sklonil u počítače. „Dobrá práce,“ dodal ještě. Cítila jsem jeho zrychlený dech na svém krku. Odhrnul mi vlasy z čela a pootočil můj obličej směrem ke svému poklopci. „Muž, který spal s tvojí sestrou, je můj kamarád. Říkal, že je úžasná. A Radek nikdy nelže. Ty budeš podobná. Ne? Nezkusíme to? Zůstalo by to skoro v rodině.“ Neusmíval se. Nebyl to vtip. Mluvil překotně. Vzrušeně.
Zná Radka. Blesklo mi hlavou. Tak třeba ví, co je s Lucií. Viděl ji? Mluvil s ní? Možná. Snad.
Fascinovaně jsem zírala na zlatý knoflík jeho světlých kalhot. Ještě minuta, sekunda v té zakouřené místnosti, s tou posté přehrávanou Sade a s tím proklatě sexy dvacetiletým klukem, a udělám to.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 29. 11.
Nenechte si ujít Festival Francouzského Filmu. Další zajímavé tipy na www.kavaveznamenitouhy.cz.
