Článek
„Já.“
„Kdo já?“ zaznělo podezíravě.
„Tvoje sestra. Přece.“
Po dlouhém váhání otevřela domovní dveře. Strašně zhubla. Snad se i zmenšila. Vypadala jako malé dítě. Chvíli na mne beze slova zírala. Jako na ducha z jiného světa. Pak se rozplakala.
Seděla na studených dlaždicích velké tmavé chodby, kde vždy bylo plno věcí. Dnes tam neležely jediné boty.
„Kde je Honzík?“ zmohla jsem se na otázku. Jen mne objala. A plakala dál.
„Umíš mi to vysvětlit, N.? Proč? Proč tenhle teror? Vždyť mne už nechtěl. Nikdy jsme ho nezajímali. Nestál o nás. Utíkal k jiným. Každá byla lepší než já. A když jsem konečně našla odvahu se od něj odpoutat, tak tohle peklo. Nenávist. Krystalická. Proč? Neslyší na nic. Nechce se ani potkat. Nestačí mu, že jsem se rozešla s Radkem. Definitivně se vzdala práva na lásku. To mu nestačí. Chce mne vidět na kolenou. Nešťastnou. Zlomenou. Trpící. Jediné, co ho potěší, je, když vidí, že se bojím.“
„Proč? Vždyť o nás nestál. Utíkal k jiným. Každá byla lepší než já.“
„Honzík je v Praze. Nebudu ti říkat, u koho je. Nesmím. Ani mu nevolám. Jsem domluvená s naší psycholožkou. Je to tak lepší. Je na neutrální půdě. V prostředí, kde mu nemůže nikdo ublížit."
„Nikdo ublížit? Jak to sakra uvažuješ? Vždyť jsi jeho máma.“
„Máma?“ smutně se usmívá. „Co to dneska znamená? Nic. Jsem jen rodič. V současné době bez jakýchkoli práv. A kdyby mi ho sebral, nechci, nechci, aby ho měl u sebe a jako Aničce mu navykládal milion nesmyslů, jak jsem zlá a krutá. Vždyť by ho nenávratně zničil. Stejně jako ji.“
Lucka smrká do košile. Je jí všechno jedno. Všechno. Nohy má rozškrábané do krve. Sebepoškozování se tomu tuším v lékařské hantýrce říká. „Víš, N., když sebral Aničku a já byla doma sama jen s Honzíkem a on večer usnul, pak věříš, že mne napadlo to celé skončit? Nebýt. Utéct z tohohle přetahování a osočování navždy. Kousek jsem byla. Kousek. Tak lehké by bylo se zabít. Je lepší, když jsou děti pryč.“ Nevěřícně jsem zírala na její nohy. Na ty obrovské strupy. Možná má pravdu.
V noci jsme spaly na pohovce v hostinském pokoji. Stulené k sobě, jako máma s batoletem. Nebo jako milenci v té nejkrásnější fázi. Nebo jako dvě ženy, které se hodně bojí.
Vzbudily jsme se až v pozdním dopoledni. Uvařila jsem kávu a vzala soudní spisy. Už dnes jich bylo přes dvě stě stran. Lékařské zprávy. Trestní oznámení. Nařkl ji z únosu a z ublížení na zdraví. Prý ho bila. Ona jeho. Zprávy z policie. Zprávy od mediátorů. Zprávy ze sociálky. Kdo má jaké dětské pokojíčky. Kdo jak zastřihuje nehty. Výpovědi ze školky. Tolik popsaných stran. Taková nespravedlnost. Chce se mi křičet. Nebo něco rozbít. Nikdy jsem nebyla blízká fyzickému násilí, ale mít Romana poblíž, začnu ho škrtit.
Zachoval by se tak i Frederic, kdyby se rozváděl? Opouštěl-li by Anniku on, asi ne. Ale kdyby odcházela ona? Nevím. Opravdu nevím. Jak je vidět, vlastnictví manželky je v mužích nějak podivně zakódováno. Byť třeba svoji ženu přehlížejí...
Lucie mechanicky mazala chleby marmeládou. Byly tvrdé na kámen. V téhle domácnosti opravdu nikdo ani nenakupuje.
„Nesmíme se vzdát. Slyšíš? Lucie? Jsi máma. Dobrá máma. Nejsi bezcitná hysterka toužící sebrat svému muži jeho děti. Jistě ne.“
Jen si povzdechla. Držím ji za ramena a jsem najednou absolutně rozhodná. Mluvím, jak jsem nikdy nemluvila. Skoro s ní třesu: „Teď je máš milovat. Teď musíš být silná. V jejich zájmu. Když se vzdáš, sebere ti je. A ty jim zničíš dětství.“
Autorka: Bára Nesvadbová
POSLEDNÍ EPIZODA UŽ V ÚTERÝ 13. 12.
Udělejte si radost luxusními hodinkami a zkroťte čas Vánoc! Více tipů na www.kavaveznamenitouhy.cz.
