Distanční výuka: Jak ji zvládají se svými dětmi učitelky?

Distanční výuka je čím dál tím náročnější nejen pro děti a rodiče, ale i samotné učitele. Na začátku pandemie museli zvládnout technickou stránku věci, nyní spíše bojují se zhoršujícím se zájmem studentů. Dělají vše pro to, aby je zaujali, udrželi jejich pozornost, nebo jim hodiny zpestřili. A do toho navíc mnozí z nich doma pomáhají s distanční výukou svým vlastním dětem. Vyzpovídali jsme 5 učitelek, jak se jim daří vše skloubit a jaké minusy a plusy on-line učení podle nich přináší.

Dcera Blanka (1. tř.) a syn Patrik (4. tř.)

Naše škola se už od jara snažila zajistit plnohodnotnou online výuku. Teď od podzimu nám funguje systém týdenních plánů s online hodinami, úkoly zadávané do týdenních rozvrhů a do google classroom.

Propracovaný fungující systém ale nezajistí zájem dětí a energii učitelům nedodá. Často se stává, že syn místo hodiny sleduje nějakého youtubera. Nedělá to jen on, i moji žáci jsou na obrazovce jen jako ikony, nemají zapnutou kameru, nezapínají si mikrofon, těžko pak můžeme procvičovat pravopis či hledat dějinné souvislosti, když polovinu hodiny strávím tím, že volám: Petře, jsi tam? Slyšíš mě? Nevíte někdo, co je dnes s Petrem?…

Přesto, že se my učitelé snažíme dětem hodiny udělat zábavné (učíme se ovládat nové aplikace, zavádíme nové metody práce…), zájem žáků upadá. Všichni říkají, že je to dlouhé. A tak se snažíme alespoň zadávat zajímavé úkoly.

Protože kromě učitelky jsem i rodič, musím této zvláštní formě přiznat jeden velký bod k dobru. Děti se velice obratně naučily orientovat v technologiích, které musí využívat. Lehce najdou vše, co potřebují, umí si poradit, když něco nefunguje, vědí, kdy mají co odevzdat, vědí, koho se nač zeptat. Zavalila je lavina samostatnosti a orientace v prostoru, který budou v životě potkávat stále.

Když ale koukám na tu svou černou placku a na ní na 25 malých černých okýnek, je mi úzko a myslím, že těm na druhé straně taky. Chybí jim kamarádi, rošťárny ve škole, před školou, po škole. I když se snažím a dětem plánuji odpoledne tak, aby se proběhly, abychom si četly, hrajeme spolu hry, tak nic z toho jim nenahradí velké přestávky na chodbě s kamarády.

Dvojčata Adam a Daniel (oba 2.tř.)

Mám „jen“ 70% úvazek, což je 15 hodin místo 20. To teď znamená, že třikrát týdně mám čtyři hodiny a jednou tři hodiny online. Pak ale strávím x dalších hodin u počítače přípravou a opravováním. A k tomu mám dva malé syny, kterým musím při jejich výuce občas pomoci. Oba jsou ale naštěstí samostatní.

Ale občas Adama přistihnu, jak dělá něco, co nemá, třeba si maluje nebo vyplňuje jiné zadání. Odpoledne pak mají ještě dost samostatné práce, se kterou jim pomáhám, pokud tedy nemáme ve škole schůzi nebo nějaké školení na super skvělé platformy, které by nám výuku usnadnily. Takže večer odpadnu velice brzy.

Klady distanční výuky vidím minimální. Je fajn si rozplánovat práci dle vlastních časových možností, všichni se učí samostatnosti a také se zdokonalují v používání nejrůznějších výukových platforem. Zápory pro mne ale jednoznačně převažují. Mám studenty, kteří začali nosit brýle, trpí migrénami, chodí na rehabilitace… Také trpí často sociální deprivací, hlavně jedináčci. Kontakt přes obrazovku nestačí a nedostatečný je i pohyb. Pozoruji i zvyšující se závislost na počítačových hrách.

Z vlastní zkušenosti vidím i to, že dětem toho v hlavě uvízne mnohem méně než při prezenční výuce, přestože se snažím vymýšlet různá záživná cvičení, hry, měnit styly práce. Je o poznání náročnější zaujmout žáky a udržet jejich pozornost přes obrazovky. Klesá nejen schopnost soustředění, ale bohužel i motivace. A světlo na konci tunelu zatím žádné — tak moc se děti do školy asi nikdy netěšily!

Synové Matyáš (6. tř.) a Vojta (školka)

Pro mě je výhoda, že mám pouze 6 dětí ve třídě, a tedy komunikace a vůbec organizace je snazší. Učím vždy od 8 do 10 s malou přestávkou. Děti mají celkem 4 hodiny denně, což je pro ně velmi náročné, musejí sedět u počítače a udržet pozornost po celou dobu.

Kladů distanční výuky z mého pohledu moc není. Snad menší časová náročnost. Ušetřím cestu do práce. Řada lidí nám teď naši práci závidí, ale věřte, že je to velmi náročné. Naštěstí už jsme ve fázi, kdy jsme jako učitelé technicky vybaveni a naučili jsme se využívat nové programy a možnosti. Pro starší kolegyně to musel být oříšek, mají můj obdiv.

Na jaře jsme jen posílali mailem úkoly a následně je vraceli opravené, to bylo pro změnu náročné hlavně pro rodiče. Teď už nám sice technika usnadňuje online výuku, první a druhá třída se ale nedá bez pomoci rodičů vůbec vyučovat. I v mé třídě je u některých žáků rodič potřeba. Snažím se střídat činnosti a učit zábavnou formou. Po celou dobu výuky děti aktivuji, neustále je vyvolávám. Nesmějí se nudit, jinak se začnou věnovat něčemu jinému.

Velkým negativem, což řešíme snad každou hodinu, jsou časté technické problémy. Dalším pak nepřímý kontakt s dětmi. I proto každé ráno dávám dětem prostor, aby mi řekly, jak se mají. Chtějí si povídat a pokaždé dospějeme k tomu, že už chceme chodit normálně do školy.

Dalším problémem je známkování a vůbec hodnocení žáků. Malé děti chtějí dostávat jedničky, takže známkuju, ke každému úkolu připojuji také slovní hodnocení. Horší známku mají děti vždy možnost opravit. Já jenom doufám, jak z pozice učitele, tak z pozice rodiče, že tohle brzy skončí a my budeme zase ve třídě. To je moje velké přání.

Synové Honza (6.tř.) a Lukáš (3.tř)

(jména jsou na přání změněna)

Učím teď 4–6 online hodin denně, což je více než na jaře. Příprava vyžaduje nemalé úsilí, samotná výuka je dost odlišná. Žáci jsou velmi znuděni, denně musí sedět několik hodin u počítače, jejich pozornost je nízká, stejně tak produktivita práce. Situace se navíc pořád zhoršuje.

A tak se snažím hledat nové a nové metody. V poslední době si moji žáci oblíbili týmové spolupráce. Během klasické hodiny se každý dostane ke slovu zhruba dvakrát, při týmové práci spolu menší skupinky spolupracují a řeší zadaný úkol. Díky tomu se spolu také dostanou více do kontaktu. Chybějící sociální kontakt je zdaleka největší problém, kterým děti trpí. Z mé strany je to kontrola probraného učiva. Děti během testů spolupracují a učitel tomu není schopen zamezit.

Se svými dětmi trávím odpoledne. Pomáhám jim s jejich učením, trávíme společný čas, starám se o domácnost. Příprava na další online hodiny pro mě začíná až pozdě v noci, kdy několik hodin trávím kontrolou žákovských prací, testů, úkolů, připravuji náplň a formu výuky na další den, plním povinnosti třídního učitele, dále komunikuji s rodiči a v neposlední řadě řeším resty všech žáků, kteří z technických či jiných důvodů se online výuky nemohli zúčastnit. Do toho mi jednou napsala maminka, ať ji v noci neobtěžuji, že je to nevhodné a neslušné budit došlými zprávami slušné lidi. To se mne tedy dotklo, stejně jako občasné komentáře na sociálních sítích, že učitelé neoprávněně pobírají platy, protože už jsou rok doma.

Dcera Natálka (4.tř.) a syn Jiřík (1.tř.)

Když jsem se na jaře ocitla doma na home office a ke své práci jsem měla ještě vzdělávat dceru, obstarat syna předškoláka a postarat se o vše kolem, byla to velká výzva. Před mateřskou jsem ale jako učitelka pracovala deset let, takže i když to byla dřina všechno zvládnout, našla jsem opět zalíbení v učení.

Lepší chvíli jsem si najít nemohla! Než jsem se stihla ve škole rozkoukat a zabydlet, už jsme byli zase na distanční výuce. Vedení školy mělo naštěstí vymyšlenou koncepci a organizaci, doslova přes noc se z nás pedagogů stali odborníci na Teams. A tak jsme najednou byli v našem 3+1 tři, kteří potřebovali svoje zařízení a svůj prostor a klid. A když se ještě občasně přidal manžel na home office, už nám docházely stroje i místnosti.

Našim dětem se on-line výuka líbila. Oba si připadali „velcí a důležití“, brali to zodpovědně. Stačilo je s prostředím virtuální učebny jednou seznámit a už se v tom uměli orientovat. Zvládali to úžasně. Vlastně museli. Protože v době jejich výuky já měla tu svou. Na jednu stranu jsem pyšná, že to děti zvládají bez mého dozoru, na druhou stranu mě to jako maminku mrzelo. Syn prvňáček byl z celé třídy jediný, s kým tam nikdo u počítače neseděl, aby mu pomáhal.

Úplně hladké to ale nebylo. Musela jsem občas odbíhat ze svých hodin, abych pomohla vlastním dětem. Někdy se to neobešlo bez slziček. Třeba když prvňáčka vyhodil Teams zrovna v momentě, kdy byl na řadě a mohl říct odpověď, kterou znal. Strach, že dostane pětku nebo že se paní učitelka bude zlobit, že si bude myslet, že to nevěděl… Nakonec to vedlo k tomu, že jsme se sestěhovali všichni do jedné místnosti. Všichni jsme sice měli sluchátka, ale přesto jsme se navzájem docela rušili. Moje děti vykřikovaly odpovědi na otázky pro mé žáky, během svých přestávek chodily mým žákům do kamery zamávat, a do toho já řešila vypadávající techniku. Tak jsme teď zase opět rozmístěni po bytě. Věřím ale, že to dáme!

Také dětské zájmové kroužky přešly do on-line podoby!