Kardiolog Petr Neužil: Zlomené srdce existuje! Co to je?

Každý rok zemře na srdeční selhání více lidí než na rakovinu a nádorová onemocnění. Přitom by tomu tak být nemuselo. Alfou a omegou všeho je odhalit onemocnění včas, proto ale musíme znát varovné příznaky a umět dostatečně rychle zareagovat. V takovém případě se totiž zvyšuje šance nejen na přežití, ale i na minimální zdravotní následky.

Profesor Petr Neužil, primář Kardiocentra Nemocnice Na Homolce v Praze, by byl rád, aby se právě o tom, jaké jsou příznaky například infarktu myokardu a co v tu chvíli dělat, více mluvilo – klidně formou krátkých pětiminutovek v televizi, které by sloužily jako osvěta. Čeho bychom si tedy podle Petra Neužila měli všímat a jaké změny na sobě pozorovat?

Jak jsme na tom s primární prevencí?

Říkám to nerad, ale slovo prevence více rezonovalo za dob socialistického Československa než teď v kapitalistickém Česku. Nemáme téměř žádné jasně definované programy, které bychom tlačili v médiích, v publikační rovině. Představte si, že třeba Američané mají dvě národní asociace zabývající se srdečními onemocněními a od konce padesátých let tam vychází kuchařka, která má splňovat dobré dietologické parametry pro lidi, kteří se řídí primární, ale i sekundární prevencí.

Často se spekuluje o vlivech vína, zda jsou pro srdce pozitivní, či nikoliv.

Existují data, že to může mít pozitivní vliv. Nebo takhle – nemáme prokázán negativní vliv, zatímco třeba u cigaret ano. A u kofeinu máme dokonce naznačen pozitivní vliv. Takže já nikomu nemůžu říct, ať nepije kávu. Naopak mu třeba musím říct: Hele, člověče, když budete pít víc kávy, budete mít možná lepší prognózu.

A čím to je?

Nevím, proč to tak je. To neví nikdo. Ale asi alkohol, možná i kofein, omezují poškození cévní stěny, dochází k prodloužení procesu kornatění cév. Ty špatné cholesteroly se chovají méně agresivně, tedy i méně škodí.

Jak člověk pozná, že je s jeho srdcem něco v nepořádku?

Jsou určité subjektivní pocity, které se člověk musí naučit hlídat. Když budete mít bolest na hrudníku, tak byste měli vědět, že to může být akutní infarkt myokardu nebo angina pectoris. Jakmile jdete do schodů a zadýcháte se, zatímco dříve vám to problémy nedělalo, tak to také něco avizuje. Vždy, když dojde k náhlé změně ve vašem těle, třeba když začnete rychle hubnout nebo když vám začnou otékat nohy, musíte přemýšlet o tom, že je potřeba to konzultovat s odborníkem. To jsou obecné projevy, které by měly být alarmující. Naznačují vám totiž, že něco není v pořádku.

A co když mne jednou píchne na hrudi, mám se hned sebrat a běžet k lékaři?

No, třeba stačí, aby vás píchlo jednou, a můžete být mrtvá. Jakákoliv podivná, náhle vzniklá bolest na hrudi, která přetrvává déle než několik minut, by měla být řešena. Lepší řešit nějakou drobnost než to nechat plavat. Dostupnost lékařské péče je u nás přímo fantastická. A to i ve srovnání s vyspělými státy. Pořád tu někdo něco kritizuje, ale všem těm škarohlídům bych doporučil, aby jeli třeba do Velké Británie nebo Irska. A uvidí. Už jen to, že u nás bez problému funguje a proplácí se ambulantní péče v rámci dispenzarizace. To znamená, že pokud má někdo třeba kardiální onemocnění, tak chodí na pravidelné kontroly. To třeba v Anglii neplatí. Máme lépe vypracovaný systém sekundární prevence ischemické choroby srdeční.

Slyšela jsem, že fráze „zlomené srdce“ nepatří jen do milostných románů, ale i do medicíny. Opravdu se to může stát?

No, úplně doslova ne. Ale existuje takové zajímavé onemocnění, kterému se říká tako-tsubo, což je slovo převzaté z japonštiny a je to výraz pro nádobu, do které se chytají chobotnice. Jinak je to druh kardiomyopatie. Dochází při ní ke kulovitému zvětšení levé části komory, která „zbalonovatí“ a přestane účinně přečerpávat krev. Naštěstí je to přechodný efekt.

Čím je to způsobeno?

Pravděpodobně je to vyburcováno sympatikem, což je aktivační složka neurovegetativního nervového systému, která má naše tělo aktivovat. A to v případě obranných akcí organismu, například když po nás vystartuje tygr, tak mu možná díky vyburcování metabolických rezerv utečeme nebo jsme alespoň připraveni na boj. A právě tento sympatikus vyburcuje svalovinu srdce způsobem, že na to reaguje přechodným selháním metabolismu svalových vláken, při kterém – naštěstí pouze dočasně – dojde ke tako-tsubo, ale nevíme proč. Po odeznění stresu se funkce srdce zase pozvolna normalizuje. To je rozdíl od infarktu myokardu: nejde totiž o nenávratné odumření srdeční svaloviny, ale pouze o její jakési omráčení. Zajímavé je, že to postihuje zejména ženy od padesáti let věku a starší.

Jsou nějaká onemocnění srdce, která se týkají spíše mladších lidí?

Ano, existuje řada arytmií čili nepravidelné nebo zrychlené srdeční činnosti, které postihují zvláště mladé osoby, v některých případech jde i o dědičnou dispozici. Nejčastější nepravidelností srdečního rytmu je fibrilace síní. Při fibrilaci síní není člověk bezprostředně ohrožen, ale pokud nedojde k jejímu odstranění, zhoršuje se prognóza nemocného, například ve smyslu rizika cévní mozkové příhody. Fibrilace síní postihuje především starší osoby, ale v ohrožení jsou i osoby v produktivním věku, tedy osoby středního věku i mladí lidé.

Má na to nějaký vliv stres, kterému je naše generace vystavena?

Vyšší výskyt této arytmie v posledních letech je patrně způsoben nedostatečnou schopností regulovat organismus, k čemuž dochází snad i v důsledku nadměrného stresu. Za což může právě špatná synchronizace sympatiku a parasympatiku, tedy aktivace a deaktivace metabolických a regulačních procesů organismu. Je to tím, že lidé patrně nejsou schopni se rychle adaptovat na vývoj určitých procesů zevních i vnitřních. Jde o to, že podvědomě prožíváme stresové situace, které na nás zvenku působí. Je velmi těžké jednoznačně definovat „viníka“ této novodobé epidemie. Za moji kariéru – alespoň co si uvědomuji – nikdy nebylo tolik nemocných postiženo fibrilací síní jako teď. Buď jsme tuto arytmii špatně diagnostikovali, což je také možné, anebo se to prostě posunuje směrem k jejímu častějšímu výskytu. Je to skutečně problém té dysregulace organismu.

Co si pod dysregulací organismu máme představit?

Existuje evolučně velmi starý regulační systém, který má zajišťovat bazální metabolické procesy nezávislé na našem vědomí. Neurovegetativní systém je vývojově nejstarší nervová soustava našeho organismu. Jeho dva reprezentanti jsou sympatikus a parasympatikus, jak jsem zmínil již výše. Sympatikus organismus mobilizuje, aktivuje, například zrychluje srdeční činnost, frekvenci dýchání, reguluje tělesnou teplotu, zvyšuje krevní srážlivost. Oproti tomu parasympatikus organismus zklidňuje – a to především abychom mohli relaxovat. No a tyto dvě složky by měly být vyvážené. Když vyvážené nejsou, patrně to vede k řadě negativních projevů, třeba právě k vyššímu výskytu některých arytmií. Je možné spekulovat, že kdybychom určité procesy v našem organismu dokázali vyladit, tak řada onemocnění prostě nebude – zrovna jako je zlomené srdce nebo fibrilace síní.

Takže jde o to, umět se naučit tělo regulovat?

To se ale nenaučíte. To vlastní vůlí nejde. Jsou to mimovolné procesy a troufám si říct, že ani jogín, který je schopen ovlivnit hodně věcí, to v tomto případě nedokáže.

Aha, myslela jsem, že když se naučím ovládat stres, tak že pak dokážu regulovat i funkci sympatiku a parasympatiku.

Ano, to by bylo velmi přínosné, jenže jak to vypadá, jsou to tak složité vnitřní procesy, že je zatím ovlivnit úplně nejde. A hlavně jim stále velmi málo rozumíme. Nicméně dám vám příklad. Já jsem určitě hodně dynamický člověk, znamená to tedy, že když jsem pořád v jednom kole, měl bych mít permanentně fibrilaci síní nebo bych měl být v riziku infarktu myokardu. Já teda nevím, ale zatím jsem ani jedno neměl.

Takže je to otázka toho, jak moc jsme schopni vnímat stres a jak s ním umíme pracovat? Jako když někdo říká, že nejvíce toho udělá, když je alespoň trochu pod stresem…

Přesně tak, jde o to, co pro koho ten stres je. Každý organismus je individuální a reaguje na to jinak. To je třeba u toho tako-tsubo. Proč některá žena, když jí umře někdo blízký, z toho onemocní a jiná ne? Jasně, pro každého je to stres, ale jen u někoho se to překlene v tako-tsubo. Otázkou zůstává, co je ta spouštěcí hladina.

Má na zvýšený výskyt fibrilace síní u mladších lidí vliv i nastavení současné společnosti?

Já si myslím, že určitě. Je tu řada procesů, které jsou špatné. Hlavně tedy dietologické a pohybové parametry. Nemusím ale běhat maraton, abych pro sebe něco dělal. Je to možná právě i naopak. Stačí, když místo toho, abych jel autem, půjdu pěšky. Nevím tedy, jestli se jen díky tomu dožiju devadesátky, člověk může mít samozřejmě genetické dispozice, ale jde o to, maximálně eliminovat negativní vlivy. Také vím, že když budu jíst mořské ryby, že mi to asi neudělá špatně, stejně tak zeleninu. Ale zásadním a velmi důležitým předpokladem bude se nepřejídat. A když si jednou za týden dám uherák? Já vlastně nevím, jestli je to správně, nebo nikoliv. Ve způsobu mého stravování jsem vlastně docela sám sobě pokusem.

Jak to myslíte?

Nesnídám, neobědvám a jen večeřím. A přes den piju jen kafe s cukrem. Je mi pětapadesát a ještě jsem infarkt neměl. Pro to, abychom mohli přesně definovat, co je dobře a co ne, museli bychom stejné stravovací a behaviorální návyky zkoušet na vzorku několika tisíců lidí. Pak by to bylo statisticky výpovědní.

Když se vrátím k fibrilaci síní, jak jsme na tom s dalšími nemocemi srdce?

Incidence ischemické choroby a kardiovaskulárních onemocnění vůbec v posledních letech v Česku klesá. Jestli je něco, za co se rozhodně nemusíme stydět, ba naopak ostatní by se to od nás mohli učit, tak je to léčba akutního infarktu myokardu. Máme totiž 99 procent nemocných s infarktem myokardu ošetřených intervenční katetrizační cestou. Tím rozumíme neodkladné zprůchodnění infarktové tepny. Je ale nutné, aby to především pacient odhalil včas. A proto je tak důležitá edukace – aby pacient věděl, že když cítí bolest na srdci, která trvá už dvacet minut, tak si zavolá erzetu. Dojezd záchranné služby po celém Česku je velmi rychlý, následuje transport do příslušného kardiocentra, kde je běžná nonstop 24hodinová služba. To nenajdete leckdy ani v Německu. To je přece něco, co představuje vynikající kvalitu péče, a na to můžeme být právem hrdí.

Dalo by se tedy něco vůbec zlepšit?

Samozřejmě, vždy se dá něco zlepšit. Hlavně by bylo dobré, aby především široká laická veřejnost vnímala svoje zdraví jako dar, o který se musí starat. Lidé by měli více vnímat svůj vlastní podíl na svém zdraví a neměli by zbytečně hazardovat s tím, že pak všechno my lékaři napravíme. Tak to prostě není.

Víte, jaké jsou příznaky infarktu a srdečního selhání? Co děláte pro své srdce každý den?